Cestou do ráje?

25. srpna 2016 v 5:39 | Barbie Leia |  Barbie v Cali
Kolikrát za život se vám splní dětský sen?

Myslím nějaký velký, odvážný. Dobrodružný. Možná trochu bláznivý. Možná jen na první pohled těžko uchopitelný. Málokdy, že? A proto je tolik zvláštní, když se najednou tyhle sny zhmotní do reality, která je, celkem pochopitelně, většinou rozdílná od oních představ a výtvorů naší rozvášněné mysli.

Ve světě moderních technologií a sociálních sítí mám teď tu čest udávat jako svoji polohu "Long Beach, Kalifornie". A to je ten můj sen! Podívat se do oblasti věhlasně známé jako "LA", do světa snů a iluzí, do světa splněných přání, do samého centra "Amerického snu".

Tak jsem tady. Ve snu. Nebo spíš těsně za branou toho snu. Překvapeně mžourám očima do sluníčka a naslouchám ruchu kolem. Vyjeveně hledím na tu spoustu lidí kolem. Spoustu všelijakých lidí kolem. Tmavých, světlých, hodně tmavých a hodně světlých, maličkých i vyčouhlých, nosatých, okatých, sebevědomých i opatrných, lidí všech myslitelných podob, že by se pánové Čapek a Werich mohli na jejich popisu nějak vyřádit!

A pak jsem tu já, blonďaté holčisko představující se jako "Barbie", které se to všechno snaží vstřebat a které si myslelo, že tím, že nastoupí-li v Londýně na letadlo a vystoupí na požehnané letištní půdě se zkratkou "LAX", tak že tím bude najednou konec cesty a ono bude u cíle svého snažení. Že se najednou z minuty na minutu ocitne před tím svým zámkem v oblacích. Jenže pak si to dítko uvědomí, že vlastně mělo pravdu. Jen to celou dobu chápalo špatně. Že se sice ocitlo před tím přízračným zámkem, ale jen před ním! Že dostalo jízdenku k destinaci "štěstí", ale že ještě bude muset podniknout bojovou cestu. Cestu, při které bude sbírat jedno vodítko za druhým a překonávat překážky, než je to zavede ke klíči k oné tajemné komnatě s pokladem.

Byl to trochu šok. Ano, všechno je tu senzační, a nemohla bych být vděčnější, ale přece jen mám pořád vzadu na jazyku nenápadně se hlásící pachuť, že něco není tak úplně takové, jaké jsem si to vysnila a vybásnila. Že je to tady velký, opravdový svět. Ne jen zábavní park vyvedený v pastelových barvách.

To ale ani v nejmenším neznamená, že se něco mění na vrcholku hory, na kterou chci vystoupat. Jen se přede mnou odemkla nová úroveň. Nový svět, který už měl být rájem, jenže ono se ukázalo, že ráj je ještě pořád několik kroků vzdálený.

A především to holčisko najednou musí uznat, že ráj je vlastně tam, kde si ho člověk udělá. Neexistuje přece jen jeden ráj. Ráj není konkrétní místo. Je to právě teď a tady, kde si to sami uděláme. Je v naší hlavě. V naší duši. A my se na svět kolem musíme dívat skrze tuhle duši. Nemůže se ten ráj nakonec před námi zjevit v jediném okamžiku? Nestačí podívat se do svého nitra, a najít v něm tu dávku svého štěstí?

 

USA život: kapitola druhá

10. srpna 2016 v 9:52 | Skye |  Ze života v Americe i doma
Zdravím, moji milí! Dlouho jsem nic nenapsala... Jak člověk není v rutině, není zvyklý, že píše, tak je to těžké... Ale na tom teď nezáleží. Důležité jsou totiž novinky!!!

Kde teď jsem? Doma, na severu Čech. Kde budu už za týden? V LA!

Uf, dýchej. Nějak se mi zrychlil puls. Srdeční tep. Nenápadně.

Oklahomská dobrodružtví jsou za námi a je čas na druhou kapitolu. Po čtyřech letech na jihu USA jsem si odnesla bakalářský titul a cenné zkušennosti. Nad postelí mi visí černá hranatá čapka se žlutým střapcem. Na zdi zarámovaný symbol univerzity. A ze šuplíku už vystrkuje růžky nová letenka. Předzvěst, že (teď už) velká holka poletí (znovu) do světa!

Nejen ona, ale i spousta dalších dokumentů a nové vízum v novém pase jsou hmotným důkazem toho, že sny malých holek se můžou splnit. Můžou, a taky by měly! Pokud ty malé holky nedají na pochybovače a pesimisty, a budou si dál žít ve svých zámcích v růžových oblacích (obrazně), jezdit na svých jednorožčích (obrazně) a dělat všechno pro to, aby se z princezen staly královnami! (klidně i doslova).

Čeká mě Amerika. USA. Kalifornie. Los Angeles. Svět, o kterém jsem vždycky snila. Čeká na mě a já na něj. Nervózně, napjatě, s všepohlcujícím nadšením. Půjdete se mnou? Aspoň virtuálně? V myšlenkách a obrazech? Půjdeme společně? Budu moc ráda :)

Těším se, moji puddinci ;)

Jsem absolvent!!!

12. dubna 2016 v 10:08 | Skye |  Finále v USA
Netušila jsem, že když se mě tenkrát trenér rozhodl přijmout do svého tenisového týmu a udělat tak ze mě studentku americké univerzity, nebude už nic jako dřív. Netušila jsem, jak moc mě to změní. Jak moc to změní mé okolí. Nebo spíš, jak moc to ovlivní jejich pohled na mě. Jak si uvědomí, že mě vlastně celou tu dobu a neznali a že je ve mě mnohem víc, než by se na první pohled zdálo. Nebudu zapírat, že mě to netěší. Podstatné ale je, že mi to celé americké dobrodružství pomohlo lépe poznat samu sebe.

Jsem totiž natolik komplikovaná osobnost plná protikladů, která se často ztrácí i sama v sobě. Ale lepší se to. Člověk musí hlavně vědět, co chce. Hledat cestu k tomu, co ho naplní. Čím bude tomuhle světu prospěšný. A jak na něm zanechá svou stopu. Sama se na tohle všechno zatím ještě pořád snažím přijít a mohla bych spekulovat hodiny.

Neplánovala jsem zůstat na Northeastern State celé čtyři roky. Neplánovala jsem to tam dotáhnout do konce a odejít s titulem. Nejspíš proto, že rodiče ve mně tenkrát ještě viděli budoucí doktorku a chtěli, abych se přihlásila na lékařskou fakultu tady v Čechách. Jenže já mezi tím dospěla. Během prvního roku, co jsem byla sama v Americe, jsem se z tiché studentky s velkými sny stala lvicí, která jde a klestí si cestu k tomu, aby se ty sny vyplnily.

Už ten první rok, který měl původně být zajímavou zkušenností, mi došlo, že teď už nemůžu odejít. Nemůžu vyskočit z toho vlaku, na který jsem nastoupila. Nemůžu, protože nechci. Chtěla jsem v něm jet a chtěla jsem být v Americe. Na univerzitě, v tenisovém týmu. Chodit na hodiny, sportovat, cestovat, bojovat, stýskat si i bavit se.

Než jsem se nadála, přehouply se dva roky. Dva bláznivé, naplňující roky. Nejšťastnější roky, jaké jsem dosud zažila. A ty se přerodily v další dva roky, v lecčems odlišné od těch dvou prvních. Dospělejší, zodpovědnější. Často smutnější, ale také uvědomnělejší. Byly jiné, ale taky skvělé. Já byla jiný člověk.

A nakonec vše vyvrcholilo mým senior year a já se ocitla na konci, s hranatou čapkou se střapcem na hlavě a s diplomem v ruce.

Nevyměnila bych ty čtyři roky za nic na světě!
(No, dobrá, vyměnila, ale to by bylo docela jiné povídání, víte, moje sny jsou velkolepé a divoké x))

 


Když si kluci hrají, tak nezlobí.

23. září 2014 v 19:08 | Skye |  Finále v USA

Johnny má spoustu kamarádů. Nikdo by to do něj neřekl, když se na většinu světa tváří jako by ho chtěl rozmlátit, rozmačkat, nebo alespoň k smrti znechutit svým otráveně naštvaným pohledem. Na druhou stranu se ale dokáže bavit a šprýmovat a klábosit skoro s každým, koho nemá za pitomce.


Spousta jeho kámošů jsou černoši, snad proto, že během své středoškolské basketbalové kariéry byl jediným bílým hráčem v týmu. Podle mě od nich pochytil ty černošské způsoby, jejich mluvu a hlavně smysl pro humor. Ale může to být úplně jinak, může si s nimi od přírody prostě rozumět. Tak jako tak, když vloni bydlel na koleji, znal se s každým na onom patře. Dveře pokojů se nezavíraly nebo alespoň nezamykaly, každý si přišel kdy chtěl pokecat, postěžovat, něco vyčistit nebo si hlavně zahrát nějakou videohru. Když říkám nějakou, není to tak úplně přesné, protože to nikdy nebylo nic jiného, než velice reálně vyhlížející zápas v americkém fotbalu.


Ta hra má všechno. Jednotlivé profesionální či univerzitní týmy, každého z hráčů, jejich stadiony, burácející fanoušky a dokonce i bodrého komentátora, takže to vypadá, že koučujete svůj tým jako na opravdovém zápase.
Když se Johnny přistěhoval ke mně do East Gate, myslela jsem, že bude všechno jinak, ale ne. Nějak se stalo, že jeho kámoši taky opustili své malé komůrky na koleji a nepřestěhovali se nikam jinam, než také do tohoto apartmánového komplexu. A jízda začíná nanovo, level 2! Když třeba dorazím do apartmánu a můj přítel nikde, je mi jasné, že šel navštívit některého ze svých chlapců. Nebo si navzájem píšou správy. Posílají si legrační fotografie. Jedou společně nakoupit do obchodu nějakou pochutinu, na kterou si právě vzpomněli. A jiné věci. Založili si tady takovou svoji malou kolonii.
Je to docela legrační. Neměly by se takhle chovat spíš holky? Vždycky se musím usmát, když se nad tím zamyslím. Pondělní večery potom skýtají vrchol společenského života. V jediném a dost nedostačujícím klubu ve městě se ten večer koná Country night (jak lákavé, ano, já vím). A u jednoho s Johnnyho přátel se koná turnaj ve videoherám fotbalu. A nemyslete si, oni to berou vážně! Kdo chce hrát, musí zaplatit vstupní poplatek. Proto proběhne rozlosování do jakéhosi pavouka a jde se na věc. Jeden proti jednomu, kdo dvakrát prohraje, je z kola ven! A vybrané peníze potom připadnou celkovému vítězi.



Nevadí mi to, jen ať se hoši baví. Bývalé vztahy mě naučily nespoléhat se na kluky. Chceš strávit romantický večer se svým přítelem? Čekáš na něj v určitou hodinu, kdy se má vrátit domů? Chyba! Pokud je to smolař, přijde pozdě. (Hodně pozdě). Pokud mu na tobě přestává záležet, je to pech. A pokud je s kámošema a oddává se videohrám a plechovkovému pivu, nemá cenu ho čekat dřív, než ve dvě ráno. Ani když v deset večer napíše, že za chvíli je doma. No co, mě už to nevzrušuje. Naopak, pěkně si ten čas využiju pro sebe. Jen mi trochu vrtá hlavou, jak je možné, že ten jejich videoherní turnaj vždycky vyhraje pořadatel?!


(Konečně) jsem školní královnou!

17. září 2014 v 7:05 | Skye |  Finále v USA
Sedím si tu u stolu, za nedělního dopoledne, v televizi vysílají Deník princezny a můj statečný přítel rytíř jel domů navštívit svou rodinu. Je chladno, ale slunce venku mě přivádí na příjemné myšlenky. Ve středu proběhlo cosi jako celostátní den univerzitních barev. Naše škola, jako nejstarší univerzita v Oklahomě, hrdě nosí oklahomské státní barvy, zelenou a bílou.
Před Seminary Hall byla toho dne uspořádána událost na tuto počest a každý zúčastněný měl tudíž mít na sobě směsici zeleného či bílého oblečení. Jak už to chodí, členky a členové sororities a fraternities tvořili většinu příchozích a aby ukázali jednotu, nechali si všichni vyrobit zelenkavá trika, která skombinovali s čím jiným, než s džínsami a kovbojskými botami. Snad proto jsem mezi nimi já vypadala jako zjev, když jsem si na sebe navlékla trávově zelené bavlněné tričko, bílou baletní sukni, bílé nadkolenky a bílé sandály. K tomu dva culíky a velkou zelenou mašli. Popravdě jsem si připadala jako klaun, ale to mě přešlo, když mě během chvilky zvolili jako královnu školy!
Znáte to, každá holka chce aspoň jednou být královnou, a ta, co to nedává najevo, jí chce být dvakrát tolik. Překypovala jsem proto štěstím a dobrou náladu mi nezkazila ani koruna s rolničkami, která jako na potvoru nepřipomínala nic jiného, než právě šaškovskou čepici. Ale zůstala mi na památku, tak asi vyztužím ty jednotlivé trny, aby vypadala trochu reprezentativně.
Trochu jsem jen litovala, že můj přítel svému vzhledu moc nedal. Kdyby se napatlal na zeleno jako ten panáček, co ho zvolili za krále, byli bychom báječný páreček!





Freshman 15

7. září 2014 v 8:36 | Skye |  Finále v USA
Freshman fifteen

Nástup na univerzitu je bezesporu velkou životní událostí. Nikoho proto nepřekvapí, jak se něco takového podepíše na vaší mentalitě. Málokdo ovšem ví, to s sebou přináší také tělesné změny!
Zní to hrozně, ale nic nechutného za tím (většinou) nehledejte. Nic pěkného ale taky ne. Alespoň ne pro holky. Jedná se totiž o tělesnou hmotnost, když to řeknu takhle.
U nás v Čechách to je sice taky patrné, ale tady ve Státech obzvlášť. Ne nadarmo pro to Američani mají termín. Když totiž nastoupíte na univerzitu, ubytujete se na koleji a začnete chodit do školní kafetérie, odehraje se s vámi zákeřná proměna. Najednou máte málo volného času, sháníte si rychlé a nezdravé svačinky, rodiče nejsou v dohledu a tak si spokojeně žvýkáte pizzu třeba o půlnoci a k tomu pořád sedíte na zadku, protože plníte tu hromadu úkolů, které na vás škola sesypala. Už asi tušíte, že v takové chvíli se začínáte obalovat tukem. A je při tom zajímavé, že většina studentů nabere rovných patnáct liber! Tedy přes sedm kilo. A drtivá většina takto postižených jsou děvčata.
Názorný příklad jsem tento týden vídala cestou po kampusu. Potkala jsem totiž slečnu, která se mnou minulý semestr chodila na hodinu orální komunikace. Tehdy byla ještě senior na high school, nádherná kudrnatá blondýna s velikýma modrýma očima postavou té nejlepší roztleskávačky ze středoškolských filmů. Jenomže teď nastoupila na naši univerzitu na plný úvazek a obávám se, že si musela pořídit úplně novou sadu kraťasů a džínsů, protože její stehna nabyla do bizardních rozměrů. Smutné. I když, pro českého člověka s notným smyslem pro škodolibost vlastně velice uklidňující. Všichni jsme jen lidi, no ne?
Horší to potom je, když se něco takového stane vám. Popravdě se doznávám, že Americká strava zatočila i se mnou. Nepřibrala jsem sedm kilo, díky bohu, ale nějaká ta tři kilíčka to určitě byla. Ne jen pro to, že zdejší jídlo překypuje nesmyslným množstvím cukru, tuků a soli, ale taky proto, že jsem chtěla všechny ty nové pochutiny vyzkoušet. A nebude se asi divit, že ze všeho nejvíc mi zachutnaly koblihy a zmrzlina. A to není dobré. Ne pro váš pas. I při všech tenisových trénincích jsem na tom byla bídně a vzpomínám si, jak jsem pak na jaře přiletěla domů a nebyla schopná udýchat jediný zápas.
Některé holky na tom ale byly hůř. Terčem záludného jídla jsou především stehna, boky a hýždě, které si při takové stravě vesele rostou, a nám pak nevesele klesá brada. A špatně se nám běhá. Proto mě jako seniorku a (budoucí) výživovou specialistku trenérka poprosila, abych promluvila k týmu o tomto fenoménu, jelikož máme hned čtyři nové hráčky. Myslím ale, že jsem odvedla dobrou práci. Tolik jsem ty naše freshmanky vyděsila, že v prvním roce přiberou a budou na tom hrozně špatně, že mám dojem, že nám nakonec ještě zhubnou!


Náš první car wash

27. srpna 2014 v 6:46 | Skye |  Finále v USA
Bál nám vloni nevyšel. A to byl v mých snech tak divukrásný! Vlahý večer, mihotavá světýlka, chvějivé veselí, hudba, tanec, zábava, květiny, pestré šaty - no, znáte mě, moje velkolepé vize hodné Hollywoodského filmu. Druhý ročník se tedy letos z pochopitelných důvodů nekonal. Trenérka nás ale překvapila něčím novým.

Holky, budeme umývat auta a motorky a vybírat za to od řidičů peníze! Dala nám vědět. No proč ne, konečně slovo do pranice! Pomyslela jsem si. Taky mě napadlo, že mě vloni nemusela dvakrát peskovat za fotky, kde mi bylo vidět kus podprsenky nebo boční strana kalhotek (to když jsem ukazovala světu své první tetování. A co nadělám, když je na boku?), ale co už. Jak se akce přiblížila, dostaly jsme instrukce obléknout se spoře, ale zase ne jako prostitutky. Přece jen prý chceme něco vydělat, argumentovala, když nám nařizovala vzít si plavky nebo sportovní podprsenku a kraťasy. Měla by se rozhodnout, jestli máme být slušné, nebo sexy.

Akce se konala v pátek odpoledne. Holky načmáraly obří ceduli, že nabízime "bike wash", umývání motorek, a spolu s kbelíkama a saponátem jsme sešli ke křižovatce k hlavní ulici. Nebylo mi tak úplně jasné, jak chceme v našem ospalém městečku zbohatnout právě na mytí motorek, ale tyhle obavy se rozplynuly ve chvíli, kdy jsem uviděla, že centrum je zavřené pro sraz koho jiného, než motorkářů. Aha, povídám si. Trenérka asi věděla něco, co my ne, myslím si obdivně. Jak si ale u mě trenérka šplhla, tak hned zase klesla, když se začala divit, jaké máme štěstí, že zrovna pořádáme bike wash, když se do města sjeli motorkáři! Ach jo.

Na první zákazníky jsme nemusely dlouho čekat. Přijely dva lehce zaprášené Harleye a my se daly do díla. Potom se situace zvrhla spíš v "car wash", protože jsme za našeho čtyřhodinové působení umyly rozhodně více aut, než motorek. Počítám, že ty už byly nablískané od svých majitelů, když už měli ten sraz. A řeknu vám, byla to docela legrace. Neplazily jsme se po okýnkách a nedělaly oplzlé pohyby pánví, ale hadice s vodou a mladé holky se o legraci postarají dostatečně. Musím ale přiznat, že to byla i docela dřina. Obzvlášť vezmete-li v úvahu pět a třiceti stupňové pracovní podmínky.

V jednu chvíli se polovina holek rozhodla, že asi za chvíli umře a musí si dát pauzu. Odebrala se proto do cafeterie na večeři a já s dvěma mými ruskami zůstala sama s trenérkou. A dovedete si představit, že sotva pár vteřin po jejich odchodu se u naší "stanice" utvořila fronta asi pěti velkých trucků, takže jsme se nezastavili přesně až do chvíle, kdy se zase vrátily. Ano, zákon schválnosti funguje šude a za kazdých okolností. Spolehlivě! Ale nestěžuju si. Za ty čtyři hodiny jsme od štědrých i méně štědrých řidičů vybraly skoro čtyři sta dolarů. Takže úspěch!


Další články


Kam dál