Světlo a temnota

7. května 2012 v 4:24 | Skye |  Denní střípky
"Ve vesmíru bude ždycky existovat
zlo a temnota.
Ale světlo je mnohem silnější."



Tohle moudro mi včera řekl jeden kamarád. Pravda, v angličtině vyznívá lépe, ale to není důležité, důležité je se nad tím zamyslet, pochopit to a hlavně přijmout. Poznat, na jaké straně stojíte a přiznat si ji. Já stojím na straně světla, věřím v něj více než v cokoliv jiného. Vím, jak moc se dokáže vzedmout, jak moc je silné...








Počet komentářů: 3
 

Pozvání na zajímavou sešlost

2. května 2012 v 20:25 | Skye |  Titulní strana
Spousta obyvatel naší země české má slabost pro knížky. Pro čtení i psaní, zkrátka pro volné výpravy do fantazie, za dobrodružstvím, láskou, útrapami, záhadami i každodenními příhodami zajímavých hrdinů.

Několik mladých spisovatelek se proto rozhodlo uspořádat literární setkání, besedu, povídání i předčítání a to vše dokonce spojené s křestem nové knížky jedné z nich.

Tereza "Temnářka" Matoušková, Tereza "Colleen" Benešová, Teri Janišová a moje maličkost vás proto ze srdce zvou 8.6.2012 do Prahy! :)
16:00
HooDoo Music Club, Koruní 106, Praha 2 Vinohrady

odkaz na událost na Facebooku:









knížka, kterou pokřtíme:

Počet komentářů: 1

Vše se do ní ztrácí, vše z ní pramení

27. dubna 2012 v 16:02 | Skye |  Denní střípky
Minulost... Doba, která předcházela naší přítomnosti, která ji tvořila. Díky ní je dnes vše takové, jaké to známe. Náš svět má minulost, která mu dala tvar, národy mají minulost, která tvořila jejich kulturu, každý člověk má minulost, která ho formovala.

Někdo si minulost představí jako historii, rytíře na koních konající hrdinské skutky v okolí kamenných hradů, představa jiného může být více spirituální, jako proud vesmíru, do kterého se vše ztrácí.

Z minulosti ale zároveň pramení všechna naše moudrost, jsou v ní uloženy všechny zkušenosti. Chováme si v ní zážitky, které si chceme stále připomínat, stejně jako lidi, kteří se nám zapsali do srdce.

Jeden by řekl, že naši předci si už prošli všemi možnostmi, které se lidstvu mohou přihodit, vyzkoušeli všelijaké způsoby jak žít ve společenství, vést svůj národ, žít partnerský život, vychovávat potomstvo, jak se bavit, jak si obstarat potravu a jak ji nejlépe připravit, vymysleli si nespočet zlepšováků, které usnadňují život.

Naše generace by měla žít v dokonalém poznání, díky předaným zkušenostem od předchozích generací, jenomže tak tomu úplně není. Zdá se dokonce, jako by se minulost opakovala. Ne nadarmo existuje rčení "dějiny se točí pořád dokola". Nejspíš za to může samotná lidská podstata. Ještě pořád v nás dřímou geny, které z nás činí lovce a sobce. Prostředí kolem nás se změnilo, především díky naší práci a výzkumu, ale naše nitra si stále nesou ty stejné pudy o přežití a naše mysl je stále hýčkána, pokud vlastníme víc, než ostatní. To je prostě člověčí nátura, jenž se projevuje s každým novým životem. Takový lidský život je v toku dějin jen větším či menším plivancem, proto jedinec skoro nemá šanci žít perfektní život oproštěný od všeho špatného. Každý dělá chyby, je to způsob učení a cesty ke zdokonalení.

Je tedy na nás, jak rychle pochopíme, co je naším údělem tady na světě. Je na nás, jestli nám bude záležet pouze na sobě samých, nebo jestli budeme cítit štěstí právě tehdy, když díky nám bude šťastný ještě někdo další.

Minulost je nám v patách, drží se nás jako ocásek, nikdy jí nemůžeme úplně odhodit. Tím však není řečeno, že pokud je v ní nějaká temná skvrna, tak na ni musíme pořád myslet. Ne, můžeme se rozhodnout začít znovu a lépe. Získat kontrolu nad svým životem a jít dál, kupředu, vytvořit z budoucnosti minulost, která bude za něco stát.

Počet komentářů: 3

Svět podle národů

27. dubna 2012 v 6:55 | Skye |  U Zatoulaného kotěte
Abychom tu na blogu měli taky trochu zábavy, přidávám tyhle mapy, u kterých jsem se hodně nasmála :DDD

Svět očima Američanů:


Evropa očima Američanů:


Asie podle Američanů:


Evropa očima Francouzů:



Evropa očima Němců:



Evropa budoucnosti:


Evropa očima Poláků:

Počet komentářů: 1

Meditace i sny

23. dubna 2012 v 15:38 | Skye |  Denní střípky
Odpoutat svou mysl od těla se v dnešním světe stalo něčím skoro nevítaným. Nemůžeme si za to ani tak sami, jako spíš veškerý tlak marketingu, mass médií a jiných propagand, které nám povětšinou velí požitkařit, starat se o vzhled svého těla a uzavírat oči, zužovat pohled na úzkou pěšinu přízemnosti, kterou před námi rýsují mocní lidé planety.

Snad právě proto je důležité změnit úhel pohledu, vyjet ze zajetých kolejí, podívat se na svět jinýma očima. Pokud se na chvíli zastavíme a zauvažujeme nad tím, většinou nám dojde, že něco není v pořádku, že ve skutečnosti potřebujeme něco víc. Nebo alespoň ti uvědomělejší lidé to tak mají, chápu, že většina lidí se chová jako ovečky, kterých defakto vyhovuje mít své jisté a za vrchol štěstí považují vlastní bydlení a rodinu, na čemž ovšem není nic špatného.

Já ale patřím k té druhé skupině, která se nespokojí s vystudováním školy, najitím práce a jednotvárným vedením života. Nejsem věřící člověk ve smyslu církevní víry, pravidelných návštěv kostela a večerním odříkáváním svatých textů, ale v něco věřím. Jsem duchovní, spirituální osobnost, věřím, že existuje síla, která je tak mocná, že ji vůbec nedokážeme pochopit, věřím v energie vesmíru.

Takové síly jsou zvláštní substance, nemají tělo jako my, a proto k jejich pochopení, nebo alespoň poznání, je třeba se odpoutat od země. Zklidnit se, uvolnit se a otevřít. Meditovat.

Nevyznám se v technikách budhistických meditací, nejsem tibetský mnich, abych pronikla tak daleko, jak jen lidstvo může, ale myslím si, že pokud má člověk opravdu zájem, dokáže si svoji cestu, svůj způsob najít. Já se ještě mám co učit a doufám, že mi tento způsob povznesení mysli pomůže najít další sílu a překonat hluboko zakořeněné strachy.

Je to jakási projekce vlastního nitra, představuji si, že je to něco jako sen. Ten nás také provází, když naše tělo leží zapomenuté v posteli a mysl bloudí po podivných, tajemných dálkách.

Počet komentářů: 2

Florida - finiš

23. dubna 2012 v 6:03 | Skye |  Ze života
Fáze čtyři

V pátek se počasí konečně umoudřilo, nejspíš ho přestalo bavit dělat naschvály, že když jednou přijedeme my, zrovna se odehrává těch několik málo dní v roce, kdy není na Floridě slunečno.
Pod letní šaty jsme si navlékly plavky a vybaveny ručníky a časopisy se vydaly na pláž. Cestou jsme se navzájem vyfotily na místech, na kterých jsme již jednou pózovaly, avšak se zataženou oblohou ony obrázky dostatečně nevyzněly.
Přestože vítr foukal tak studeně, že nám naskakovala husí kůže, pláž už teď nebyla prázdná. Vybraly jsme si místečko a vystavily svá těla na rozložené ručníky jako turisti - amatéři, tedy nohama směrem k vodě, ačkoliv slunce zářilo z boku.
Pláž postupně houstla, v jednu chvíli se mezi lidmi prodral dokonce i televizní reportér. Slunce nesměle stoupalo výš, přesto jsme stále měly pocit, že se nás opálení zatím vůbec nechytá. Odvážily jsme se dokonce smočit v moři, které nás překvapilo, že vůbec nebylo tak studené, jak se nám zprvu zdálo.
Půl hodinu před polednem jsme musely smutně opustit bílý písek a jít se převléknout do týmové uniformy, abychom se připravily na dnešní, opět těžký zápas. Podle plánu měl začínat ve tři hodiny odpoledne, domácí univerzita však byla časově jaksi pozadu a rozehrávala teprve čtyřhry utkání před námi, čímž obsadila kurty a my neměli kde hrát. Až v pět hodin odpoledne jsme tedy nastoupily i my.
Tým soupeřů se skládal ze samých Němek, přičemž většina z nich na to i naprosto přesně vypadala. Jen jedna z nich byla černoška s dvěma drdoly na hlavě, čímž připomínala opičku kříženou s Mickey Mousem, a právě proti ní jsme já a moje partnerka hrály čtyřhru. Prosím, ať si na hlavě nosí, co chce, ale ať se chová slušně, a ne jako drzá, rozmazlená, otravná opice! Měla jsem chuť jí na místě praštit, obzvlášť potom, co mě trefila na síti a její kamarádka jásala a prohlásila, že jí bude počítat zásahy. Spokojila jsem se však tentokrát s naší výhrou. Když jsem jí podávala ruku, vypadala, že se každou chvíli rozbrečí. Konečně jsme vyhrály čtyřhru, a zrovna tuhle, paráda!
Dvojhra mě tentokrát ale nepotěšila. Nejen, že jsem prohrála, ale dostala jsem se skoro na pokraj zoufalství. Soupeřka byla těžká, pravda. Já se snažila chodit do každého úderu, hrát je dlouhé a rázné a taky se mi jich vždy pár povedlo, jenomže vzápětí jsem udělala chybu, míč letěl do sítě či do outu, na síti se mi nepodařil jediný úder.
Naštvaně jsem mlátila do míčů ještě víc a nevěděla, co mám dělat. Co naplat, že mi trenér přísně vysvětlil, že vůbec nepokrčuji kolena, když to učinil až v poslední hře zápasu? Jak se pak na mě může zlobit, když mi tak jednoducho věc nemohl říct dřív? Měla jsem vztek.
Celkově jsme prohrály a za tísnivé atmosféry povečeřely kde jinde, než ve Whataburgeru, který nemáme rády a možná právě proto nás tam v takovéhle chvíli trenéři berou. Já jsem si tento řetězec ale po poslední návštěvě kupodivu oblíbila, dnes jsem si však s hořkostí na patře objednala salát, s vědomím, že ten dobrý burger na texas toastu si dnes nezasloužím.
No co, ne každý den je posvícení a dnešní prohru jsme stejnak předpokládali. Zbývalo jen zabalit do tenisové tašky vše, co jsem nakoupila a co jsem vyložila na podlahu hotelu, a jít spát. Ráno jsem měla pocit, že taška váží snad tunu. Myslím, že jsem nebyla daleko od pravdy…

Fáze pět
Budík zazvonil, když ještě hodiny ukazovaly nekřesťansky nízkou pětku. Pobalily jsme zbytky kosmetiky a oblečení a během deseti minut se najedly, měly jsme štěstí, že hotelová snídaně byla přichystaná ještě před jejím oficiálním začátkem v šest třicet. Potřetí jsme se vydali do areálu West Floridské univerzity, tentokrát na utkání s týmem, který podle slov trenéra tenisovou úrovní za mnoho nestojí. Jeho tvrzení jsme potvrdily, když jsme je suverénně rozstřílely 9:0.
Bylo mi líto opouštět Floridu, palmy, moře, slunce a milé lidi, obzvlášť když vedle nás hrála hudba a shromaždovali se rodiče a děti kvůli velikonočnímu lovu vajec. Příjemná společenská událost nám ale byla bohužel odepřena a my jsme se co nejdříve vydali na zpáteční cestu do Tahlequah, které nám po tomto týdnu bude připadat jako nudná dědinka.
Odjíždíme ale plni nových zážitků, plni skvělých dojmů z poprvé poznaných míst, bohatší o zkušenosti, výhry i prohry, spokojeni z naplněného očekávání.
Přidat komentář

Národnostní polemika

18. dubna 2012 v 14:58 | Skye |  Ze života
"Promiňte, vy asi nejste Američanka, že?" zeptá se mě jeden z učitelů, který kolem mě právě prošel. Nejspíš slyšel několik českých slov, kterými jsem mimochodem napovídala mé kamarádce při psaní písemky, kterou já už měla hotovou a odevzdanou. Byly jsme zrovna v třetím patře Seminary Hall, které je jako labyrint, plné kabinetů učitelů.
"Ne, nejsem, odpovím mu."
"Aha, a odkud jste? Ze Švédska?" táže se při pohledu na mé dlouhé světlé vlasy a modré oči.
"Ne, to ne, z České Republiky," přiznám hrdě svůj "exotický" původ.
"Oh, z České Republiky? To je ohromě zajímavé!" rozjasní se mu oči nadšením, že před ním stojí člověk z tak neobvyklé země.
"A jak tam létáte? Z Tulsy kam?" táže se dál.
"No, musím dvakrát přestupovat," začnu gramaticky velmi špatně vysvětlovat. "Nejdříve letím přes Dallas."
"Ano ano, letiště Forth Worth, že?" chytá se ihned.
"Přesně tak. A odtud do Londýna," pokračuji.
"Londýn... Heathrow?" poukazuje na další letiště.
"Ano, Heathrow. A potom už do Prahy," ukončuji líčení své cesty.
"Do Prahy!" zvolá nadšeně. "To je úžasné."
Stačím pouze přikývnout, než vychrlí další otázku: "A víte o tom, že tu máme jednoho učitele z Ruska?"
"Nevím," odpovím popravdě. Opět mi někdo předhazuje Rusko, ach jo.
I přesto jsem byla ráda, že jsem se právě setkala s člověkem, který nejen že věděl, kde leží Česká Republika, znal dokonce i její hlavní město. Policholitilo mi i jeho myslé domnění, že jsem Švédka, už proto, že mě neposoudil jako Rusku.
Ivanka, naše druhá Slovenka, s tím má větší problémy. Když otevře pusu a promluví svým tvrdým slovanským přízvukem, lidé se hned překvapeně ptají, zda-li není z Ruska.
Mě oproti tomu jednou tipovali na Němku. Je to pochopitelné, Hitlerovy ideály znají i v Americe a aplikují je zřejmě na celý národ.
Nejvíc mě ale pobavil, nebo spíše otrávil, jak se to vezme, jeden z trenérů, proti jehož týmu jsme letos hrály, a jehož tenistky jsou rovněž ze všech možných koutů světa.
"Z České Republiky? Odtamtud jsem nikdy žádnou hráčku neměl," zamyslel se a odtušil skoro smutně. "Ale měl jsem jednu z Rakouska! Jenže, to je asi hodně daleko..." dodal.
Ach jo, pokleslo mi srdce. "Ne, Rakousko je náš soused." vysvětlila jsem nevýrazně.
Budu si tedy raději chovat v hlavě jednoho ze sympatických učitelů, který byl zaujatý mojí domovskou krajinou a věděl dokonce, že jsme bývali Československem, ale nyní jsme rozděleni na Čechy a Slovesko. Unikl mu jen jediný detail. Ptal se totiž, kdo vyvolal válku, že jsme se rozkmotřili. Pravily jsme mu, že žádná válka nebyla, že jsme se zkrátka rozešli v míru. Nechtělo se mu věřit, že lze něco takového provést bez války.
Ale ano, lze. Naopak, po dobrém se věci řeší mnohem snadněji a často také efektivněji. Přeji vám, abyste nacházeli řešení pomocí dobré, klidné a mírumilovné cesty, protože ta opačná je vždy v pořadí až druhá.
Počet komentářů: 2

Další články

Kam dál