Od podlahy

13. listopadu 2011 v 7:45 | Skye |  Denní střípky
Svůj článek začnu pěkně od podlahy. Děda se totiž rozhodl vydláždit chodbu. Její rozloha je jen asi dva krát tři metry, ale to mu nebrání ve velkých plánech. Nejraději by na ní měl čtyři druhy dlaždic, každou s jiným vzorem, a všechny poskládané do složitého obrazce. Nemožné? Ano, protože strejda se rozhodl, že to nemá zapotřebí, a pokladl celou chodbu jen jediným druhem dlaždic.
Dalších příkladů, kdy se nemožné věci stávají a nebo naopak nestávají skutečností, by se v rodině našly desítky, stačí se jen na chvíli zastavit, pozorovat a zamyslet se. A často smát se. Ale protože se tu nechci obouvat do členů své vlastní rodiny, další příběhy nechám v soukromí a napíšu něco o sobě, protože koneckonců, s příběhy z mého vlastního života si můžu operovat jak sama uznám za vhodné.
Jako malá holčička jsem si nedělala s ničím hlavu, běhala jsem kolečka obývák-kuchyň-předsíň, následně zabočila do našeho pokojíčku, kde jsem se už na prahu odrazila a skočila do hromady matrací a polštářů na opačné straně místnosti. Nebo jsem vylezla na dřevěnou ohrádku postýlky a skočila na hlavu vedle ležícímu taťkovi. Nato jsem zase skočila zpátky. Nebo jsem prý jednou rodičům cosi dlouhého tmavého přinesla, a oni s hrůzou zjistili, že je to jehla od gramofonu. Chápu, že rodiče asi nikdy nezapomenou, jak jsem s klidem rozbila gramofon, ale já si na většinu těchto událostí už nevzpomínám. Což je škoda, protože to byly tak nádherné a bezstarostné roky! A moji tehdejší odvahu bych teď také ocenila.
Člověk však roste, přibývá mu moudrosti i strachu, a s tím mizí dětské oči. Zároveň však přichází možnost splnit si všechny sny, putovat a otevírat dveře kouzelných zámků, snít a uvěřit, že nic není nemožné. Protože víra a píle vás mohou zavést opravdu daleko...
Narovinu se přiznávám, že jsem megaloman. Rychle se nadchnu a malý nápad dokážu rozvinout do všech směrů a nějakou chvíli se bavím přemýšlením o tom, co a jak by se ještě dalo udělat a zlepšit. Taky mám veliké plány a několik snů. S hrdostí přitom můžu říct, že se mi poslední dobou pomalu začínají plnit.
Nic není zadarmo, proto se mě rodiče vždycky snažili dostrkat k činnostem, které bych jednou mohla využít, tedy tenisu, výtvarce, angličtině a podobně. Dokud jsem já sama nepochopila, že to vše je potřeba, pokud chce člověk něčeho dosáhnout. Vyplatí se to. Podařilo se mi dostat tenisové stipendium a odletět studovat do Ameriky, ačkoliv se mi to posledních minut před balením kufru zdálo nemožné a vzdálené. Brzy na to mi konečně vyšla první knížka, Lantuin, na které jsem dlouho pracovala.
Nemožné? Ne ;)


P.S. Jak říká Pipi: "Všechno lítá, co peří má. Auto ho nemá, lítá taky!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama