Do Ameriky, obohatit jazyk i ducha

9. ledna 2012 v 0:53 | Skye |  Ze života v Americe i doma
Včera jsem vstala už v půl čtvrté ráno a v Praze znovu nastoupila na letadlo. Dovezlo mě do Frankfurtu, odkud další, veliké zámořské letadlo mě přeneslo až do Washingtonu. Zde, na Americké půdě, mě čekalo vyplnění dvou formulářů kvůli celní kontrole a proclení zavazadla. Všechno ale proběhlo v pohodě, ani fronta na check-in nebyla dlouhá jako týden před výplatou, ba naopak. Po pouhé hodince čekání jsem nasedla na poslední letadlo, maličké, které mě dopravilo až do Tulsy v Oklahomě. Vše proběhlo v pořádku, dokonce i odvoz se dostavil, tedy trenér se svojí manželkou. Přivítali mě a vzali na večeři, která pro mě, nastavenou ještě na evropský čas, byla velmi pozdní.


Aby to všas nebylo tak úplně jednoduché, museli jsme ještě počkat na další dvě holky, které měly přiletět o dvě hodiny později. Nevadí, to by se ještě dalo, horší ale bylo, že nám během jídla volaly, že jim uletělo letadlo. Tak jsme čekali další dvě hodiny, a to jsem plánovala, že tou dobou už budu v posteli. Ale co se nestalo - kufr jedné z nich přiletí až za další dvě hodiny. Bezva.

Můžu ale být ráda, že jsem ve zdraví zpátky v Tahlequah a začínám druhou část svého amerického života.
Tentokrát to vše bude náročnější. Musíme zvládat tenis i školu, k tomu budu pár večerů pracovat a ještě bych ráda pokračovala v psaní druhého dílu Lantuin. Jenomže pokud chce člověk něco dokázat, ono to ani jednoduché být nemůže. Už ono slovní spojení "na vrcholu" jasně evokuje, že se tam nahoru musíme nejprve vyšplhat. Že nás to bude stát dost sil.

Taková cesta nebývá jednoduchá a člověk musí zdolávat spoustu překážek. Přesto věřím, že právě to je způsob, jak na tom vrcholu stanout.
Tady by se dala rozvést fylosofická myšlenka na téma, zda je vrchol kopce tím pravým štěstím pro každého člověka. Myslím, že není. Spousta lidí najde harmonii na rovné louce, někdo se raději prodírá hustým lesem, jiný zase vyčkává ve vesnici. Protože však píšu ze své hlavy, budu se držet kopce. Má, totiž touhu něco dokázat, jak sama sobě, tak i ostatním. Nejsem nadšená z překážet, ale jsem přesvědčená, že člověk potřebuje výzvy, aby po jejich zdolání měl skvělý pocit a jeho život byl plnější. Nestačí světem jen bezpečně proplouvat, bez jakéokoliv vzrušení, protože tím by se dostavila nuda, která může vést až k depresi a prázdnotě.
Já na jednu takovou horu šplhám právě teď. Na základě svých tužeb jsem si vytyčila cíle, kterých chci dosáhnout, protože doufám, že mi přinesou štěstí a lepší život. Během té pouti jsem už stačila přijít na to, že ona hora nemá pouze jeden vrchol, ke kterému vede jedna strmá cesta. Ne, má více jakýchsi výčnělků, ke kterým vedou kratší či delší úseky cesty. Ty pro mě představují postupné cíle, krátkodobější plány. Podle mě jsou tu od toho, aby člověk nezešílel do doby, než se dostane až úplně nahoru. A nebo možná proto, že někdo se zastaví už na některém z výčnělků, protože tam najde své štěstí a usadí. A možná i jako záchrana pro ty, kteří klopýtnou a upadnou, aby nemuseli začínat odznova.


Přeji vám, aby si každý z vás našel tu správnou cestu, která ho dovede až do míst, o kterých sní, a aby ta místa byla tak krásná, jak jste si představovali.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Cher ~ M. Cher ~ M. | Web | 9. ledna 2012 v 8:40 | Reagovat

Ooooo, jak ráda bych jela do Ameriky !! :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama