Krajina placatá jako když střelíš aneb výlet do Missouri

20. února 2012 v 6:51 | Skye |  Ze života v Americe i doma
Na našeho učitele angličtiny si nemůžu stěžovat. Šedivý bodrý veterán, který dříve nosil vlasy dlouhé až po zadek, graduoval ve třiceti, poslochá Franka Zappu, na loňský Halloween přišel na hodinu v bílém hábitu druida a ze všeho nejvíc miluje koťata. Je s ním veselo, stále všechno v klidu a pohodě, ovšem jen do chvíle, kdy nám ve středu na konci hodiny oznámí, že na pátek máme přinést tří až pěti stránkovou esej...


Tušila jsem, že něco takového brzy přijde, ostatně, znám ho už z minulého semestru. Mojí záchranou tentokrát bylo naše tenisové utkání, díky kterému jsem celý pátek chyběla ve škole. Odjížděli jsme dokonce už ve čtvrtek ve tři hodiny, protože nás čekala skoro šestihodinová cesta až na druhý konec sousedního státu Missouri. Zatímco jsme se pokoušeli najít nějakou příjemnou spací polohy v našem sedmi hráčkami, dvěma trenéry a spoustou tenisových tašek obsazeném vozidle, venku se pomalu zešeřilo. Mé empétrojce došla baterie, jelikož její kapacita vystačí tak možná na dvě návštěvy fitnes centra, pročež jsem se alespoň dívala z okna. Už jsem si zvykla na podivný ráz středoamerických měst, která jsem dříve za města vůbec nepovažovala. Při minulé výpravě, do Arkansasu, jsem si oblíbila pozorování lidských usedlostí. Všechny ty domky, které vypadají jako postavené z papíru, jsou sice nahlodané patinou času, dřevěné stodoly povětšinou napůl rozpadlé a dvorky plné harampádí, ale já v tom začínám vidět zvláštní pokojnost. Lidé jsou obklopeni duby a cypřiši, koňmi a kravami, vlastní ohromné auto, do kterého se vejdou jen tři pasažéři, ale žijí si ve svém míru. Dokonce i hranaté bezstřeché minidomky, kterým já říkám škatule, protože vypadají jako kvádry z lepenky, mají zde své místo a batikované závěsy se znakem peace, přes než prosvítá teplé světlo, to jen dokazují.


Konečně jsme se dostali k okraji Kansas City, velkého města, které se přes svůj název nenachází v Kansasu, nýbrž v Missouri. Po levé straně mě zaujala černá brána, zdobená rohatou zvířecí lebkou a vedoucí na prostor s drobnými vybouleninami. Že by hřbitov? napadlo mě. Možná to je nějaký placený hřbitov... Možná hřbitov pro motorkáře! To už ale byl dávno pryč, najeli jsme na most a před námi se otevřel výhled na osvětlené mrakodrapy. Působivý pohled.
Hotel jsme našli bez nesnází, ubytovali se a já jsem se svojí slovenskou spolubydlící pořídila ještě několik fotek, neboť nás nadchl interiér, zdařile imitující staroevropský dekor. Ostatně, tenhle luxusně - pohodlný styl starých časů mají američané velmi v oblibě.


Hotel vlastnil i maličký akvapark, který byl ale tak důmyslně uprostřed, až jsme k němu nemohly najít vchod, abychom ho také zvěčnily na fotografii. Vešly jsme alespoň do dveří, jež hlásaly "Monkey Birthday Room" a objevily opičí ráj vymalovaný na stěnách!


Druhý den jsme se všechny ze všeho nejvíce těšily na snídani. Já, protože musím všechno vyzkoušet, jsem si kromě jiného udělala wafle se sirupem a jahodami, čímž mám splněnu pomyslnou položku ochutnat wafle.
Nejdůležitějším bodem dne ale byl tenis. Dopolední utkání proti týmu s makotem gryfa jsme hladce vyhráli, ovšem odpolední bearcats nás těžce potrápili. Úvodní čtyřhry jsme prohráli, všechny tři, což znamenalo, že pokud ještě chceme utkání vyhrát, nesmíme si dovolit ztratit víc než jednu dvojhru. Po zkončení většiny zápasů se týmové skóre vyšplhalo na 4:4 a všichni s největší nervozitou sledovali třetí set rozhodujícího zápasu. Naše britská spoluhráčka ale nezklamala a my se mohli těšit z vítězství nad skvělým týmem!


Oslavili jsme ho opulentní večeří v Pizza Hut, kde nás obsluha překvapila nápoji ve sklenicích z masivního skla, ne v plastových pohárech, jako všude jinde! Objednali jsme si několik druhů pizzy, zapečený česnekový chleba a breadstics, měkké tyčinky z pizzového těsta sypané parmezánem, které se namáčejí v červené salse a chutnají výborně.
Spolu s účtem nám číšnice přinesla malé kulaté mentolky. Cestou zpět do hotelu jsme je začaly cucat a ukázalo se, že mají skořicovou příchuť. Jedna z mých spolubydlících prohlásila, že chuť skořice a mentolu dohromady je nechutná a že se potřebuje toho bonbónu nějak zbavit. Jakmile jsme dorazily ke dveřím pokoje, vyplivla ho na koberec na chodbě. Stalo se to pochopitelně omylem, ale přesto jsme obě propadly za břicho se popadajícímu smíchu. Netušily jsme, že své přání myslí tak doslova.


Kansas City, focené z mostu z jedoucího auta

Druhý den po snídani jsme se vydali na jih, zpátky do Oklahomy. Holky nasadily sluchátka a černé kapuce, zvrátily hlavy do všech možných směrů a usnuly. Já si na nejposlednějším sedadle pustila do sluchátek apokalyptickou hudbu a sledovala domy, silnice i přírodu. Předjížděli jsme veliké americké kamiony se špičatými čumáky, nás pro změnu předjížděla jiná auta. Jedno si hrdě neslo nápis Nebraska, na jiné poznávací značce stálo Kansas, na další zase Iowa. Byl to jeden z momentů, kdy jsem si skutečně uvědomovala, že jsem v Americe.
Minuli jsme bránu s rohatou lebkou, a já v ranním světle shledala, že to není žádný hřbitov pro motorkáře, nýbrž jen prodejna kamení.
Po obloze se táhly šňůry nebo šipky za sebou letících ptáků, kteří se zřejmě časně vraceli do svých hnízdišť. Vše bylo poklidné a mírumilovné, jako v polospánku po radostném úspěchu.

Přeji vám, ať najdete sílu a štěstí dotáhnout ten poslední krok, protože ten pocit následné vnitřní radosti je k nezaplacení...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Vlček Ondřej Vlček Ondřej | E-mail | Web | 2. března 2012 v 16:55 | Reagovat

Už vím co budu číst až se vydám na další delší cestu autobusem :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama