Oskarová neděle a slunečné pondělí

28. února 2012 v 6:53 | Skye |  Ze života v Americe i doma

Musím se s vámi podělit o radost a smích dnešního slunného dne! Ráno jsem se sice probrala s ukrutnou bolestí trapézového svalu, jelikož ani můj polštář, ani matrace nejsou právě nejvyšší kvality, ale i tak byl dnešek dosud příjemný. Nabručenost po probuzení jsem zahnala protažením zad a hlavně jahodami s mlékem, které si vždycky v sezoně nechává taťka udělat od mamky a my mu z nich polovinu sníme, takže mi dnešní snídaně připomněla domov.
Je teprve 27. února, ale cestou do školy jsem minula drobný stromek pyšnící se prvními jarními květy, jeden z jiných stromů zase nasadil listové pupeny a dokonce i vzduch už je cítit jarem. Trenér nám dnes dal den volnar, a jelikož bylo příliš krásně, než abychom zůstaly sedět doma, šly jsme si s mojí spolubydlící po obědě trochu zatrénovat. Řeknu vám, sluníčko sice dodává energii, ale oběd v kombinaci se zmrzlinou a unavenými klouby tvoří v těle jakousi černou díru, která do sebe pohlcuje sílu na veškerý pohyb. Naše základní údery neměly dnes právě světovou úroveň, ale snaha se doufám cení. Navíc jsme nachytaly trochu vitamínu D a příjemně se pobavily.
Už brzy po tom, co jsme začaly, přišel ke kurtům opět japonský chlapec. Tentokrát už ho známe, vesele jsme se pozdravili, ovšem rozpačitost zavládla na obou stranách, my pokračovaly v hraní a on se nejprve protáhl, poté za plotem napodoboval naše tenisové pohyby a nakonec se sám vydal na vedlejší kurt, kde si cvičil alespoň servis, nebo nás jen tak, učenlivě pozoroval.
Po několika minutách jsme odložily rakety a osmělily se vyzkoušet si naše první letošní cvičení na rychlost a obratnost. Japonský tenista to však zřejmě vzal jako konec tréninku, sebral své rakety, optal se nás, jestli máme zítra trénink, a odešel. On si s námi možná chtěl zahrát, poznamenala moje spoluhráčka. No co, stalo se. Kdyby opravdu moc chtěl, má přece pusu a může se nás zeptat. Ostatně, docela by mě zajímalo, co mu při minulém setkání náš trenér řekl...
Věnovaly jsme se ale raději krátkým sprintům a brzdám, rozestavily jsme si do řady míčky a běhaly mezi nimi všelijaké spirály a osmičky, což mi moc nešlo, povzbudilo mě laciné rčení, že vysocí lidé s tím obvykle mívají potíže.
Nevěděly jsme kolik je hodin, ale bylo nám dobře. Dokonce tak dobře, že jsem si vyzkoušela, jestli ještě umím udělat hvězdu. Jde mi stále stejně, a kupodivu jsem si při tom ani nic nenatáhla! Nakonec jsme si obě lehly na vyhřátý, zelený betonový povrch kurtu a přemýšlely o dvoumetrových sněhových závějích, které v tuto chvíli přikrývají naše evropské domovy. Někdy je krásné být v Americe...


Vím, že nevyprávím chronologicky, když teď povím něco málo o neděli, která pondělku předcházela, ale bude to jen "řeč prťavá", tak snad se strukturalisté neobrátí v hrobě.
Moje postel očividně nedosahuje měkkosti a kvality hotelové postele, takže jsem se ono včerejší nedělní ráno probudila celá zmačkaná a rozlámaná. Veděla jsem, že rodiče čekají na skypu, napnutí jako kšandy, až jim konečně řeknu, jak dopadlo naše těžké včerejší utkání, odpotácela jsem se ale do kuchyně, v klidu si uvařila ovocnou vločkovou kaši a až poté zasedla k počítači. S výjimkou pauzy na vaření oběda jsem svůj notebook vůbec neopustila, což jsem si s hrůzou uvědomila ve tři hodiny odpoledne. Víkend skoro za námi a já doposud nevyvinula žádnou produktivní aktivitu!


Vytáhla jsem tedy svojí spolubydlící a společně jsme podnikly koblihový běh, tedy snahu vypotit alespoň část ze včerejší snídaně a svačiny. Jelikož se právě hrál zápas v baseballu, zastavily jsme se na deset minut a dívaly se na cosi, čemu se ani nedalo říci hra. Naši totiž nebyli schopní odpálit míček, a když byli v poli, tak naopak nebyli schopní ani nadhodit. A to mají nového trenéra a tráví na hřišti více času, než my (i když jsem přesvědčená, že polovinu jejich tréninku prosedí na trávníku).
Ještě před osprchováním jsme se vypravily do Save a lot, místní sámošky, protože lednička pomalu hlásí stav prázdnoty. Nakoupily jsme galon mléka a ještě pár drobností a k tomu dva kýble zmrzliny! Cestou zpátky nám zase málem upadly ruce, jak těžké ty tašky byly. Pro řidiče okolo projíždějících aut jsme zřejmě byly atrakcí, jak jinak si vysvětlit, proč na nás mávají úplně cizí lidé. Člověka, který se pěšky vypraví pro nákup tu zřejmě často nevidí.

Aktivity, které za něco stojí, pro mě pokračovaly až do půlnoci. Pracova jsem na online pracovním sešitu ze španělštiny a přitom sledovala předávání cen akademie, tedy Oskarů. Vždycky jsem chtěla tento ceremoniál vidět, už jako malá, jenomže buď ho dávali na kanálu nám nepřístupném, nebo bylo příliš pozdě a já měla druhý den školu. Konečně jsem tedy mohla v klidu a rozumnou hodinu obdivovat róby a oceňovat umění filmařů spolu s polovinou civilizovaného světa.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Elandorn Elandorn | Web | 29. února 2012 v 2:01 | Reagovat

Jééé super! Krásně se to čte! ;) X)

2 Skye Skye | Web | 29. února 2012 v 5:17 | Reagovat

jůůů! :D děkuji ;)

3 bludickka bludickka | Web | 29. února 2012 v 6:42 | Reagovat

pěkná první fotka. ty dlouhý ruce se mi moc líbí.. je to takový symbolický. Jinak jsem na tvém blogu poprvé, tak zatím nevím, kdo jsi a kde se nacházíš, tak to na mě působí trochu záhadně :)

4 Monica Otmili Monica Otmili | Web | 1. března 2012 v 16:59 | Reagovat

Ty víš z mého článku, že já Ameriku moc nemusím. Na druhu stranu to možná beru z toho jediného pohledu a to pohledu jako na jedno velké velkoměsto...
Layout má originální, určitě to muselo dát i hodně práce. Tipuju správně, že je to to městečko, kde žiješ?

První fotografie mě dostala, takové fantastické představy jsou přesně dle mého gusta. :) Ti motýli!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama