Ukázka - 1. Kapitola!

6. února 2012 v 15:17 | Skye
Začátek knihy Lantuin: Svítání osudu. Události jedné tajemné, propršelé noci, kdy se prastará síla rozhodla zakročit a vnést do světa novou naději...
Přeji příjemnou četbu, nejlépe s hrnkem teplého, sladkého nápoje :)


Kapitola 1: Město bouří


Nejen město Saint Robin bylo toho dne zcela utopeno v mlze. I všude v okolí se její husté chuchvalce už nějakou dobu povalovaly ulicemi. Po obloze se přeháněly mraky tak těžké a černé, že rozdíl mezi dnem a nocí nebyl téměř znatelný. Každý rozumný obyvatel si v tu chvíli raději uvařil pořádný hrnek horké čokolády a neodvážil se vystrčit paty z domu. Všichni čekali, kdy dorazí bouřka, jakou ani jejich babičky nepamatují.

Prásk.
Ozvala se další rána hromu, která přehlušila i rachot dopadajícího deště. Těžké černé mraky visely nad městem jako hrozivý příkrov a tam, kde nedosáhly, vládla alespoň mlha. Pomalu, sebejistě se převalovala po chodníku a dávala tak všem jasně najevo, že dnes v noci je tu pánem počasí. Hrůzu nahánějící nebeské síly zahalily jinak poklidné městečko do temnoty hustých provazců deště, kterou jen občas prozařovaly klikaté blesky.
Silnice byly opuštěné, lampy z neznámých důvodů potemnělé. Nikdo by v tuto chvíli dobrovolně nevystrčil nos z domu. Přesto tu ale byl někdo, kdo teplo domova postrádal.
Ulicemi se hnalo sanitní auto. Doktor Herbert Hudson, postarší muž v hnědém staromódním kabátu, se opíral o okénko a sledoval skrz něj ten nečas venku. Přemýšlel. Hluboce uvažoval o tom, co ho čeká, až dorazí na místo. Popravdě řečeno, byl zneklidněn a srdce mu bilo rychleji, než by si přál. Onen telefonát, který před chvílí obdržel, byl velice podivný. Jakási zmatená a očividně rozrušená žena si k telefonu zavolala jeho osobně a naléhavě žádala, aby se co nejrychleji dostavil do ulice Úsvitu č. 10.
Jednalo se o nejlepší adresu ve městě, na které stála veliká, komfortní vila obklopená rozlehlou zahradou plnou letitých azalek a rododendronů. K domu patřil také sad. Dlouhé řady ovocných stromů, jejichž veliké a sladké plody byly vyhlášené po celém okolí. Doktor Hudson věděl komu patří. Looneyovým, vážené a opravdu nechutně bohaté rodině. S žádným jejím členem se doposud osobně nesetkal, nijak toho však nelitoval, jelikož si o podobných lidech myslel své.
A už vůbec netoužil po návštěvě jejich sídla zrovna tuto noc. Bouřku totiž doslova nesnášel. Hrozivě zkroucené blesky, které osvítí celý horizont a následné ohlušující rány hromů nesvědčily jeho nervům. Nejraději by zůstal sedět v pohodlí a bezpečí své ordinace, avšak jeho lékařský pud mu velel zvednout se a jet na pomoc, a on ho nedokázal potlačit.
Až teď si uvědomil, že celou tu dobu zírá do prázdna. Vyhlédl opět ven a soustředil se na město, ze kterého byly vidět vždy jen nejbližší dva domy a kousek chodníku. Mlha a déšť tvořily neprostupnou clonu pro cokoliv vzdálenějšího. Obdivoval svého řidiče, že vůbec dokáže najít cestu. Mladý muž s havraními vlasy a tajemnýma očima však řídil vůz tak obratně, že si doktor byl jist, že by správnou cestu dokázal najít i poslepu. Jako obvykle přitom mlčel.
Z jeho bezeslovné přítomnosti a hlubokého pohledu byl doktor vždycky trochu nesvý, ještě nikdy ho to však nerozčilovalo tolik jako teď. Potřeboval si s někým promluvit, aby se uklidnil. Obrátil k němu zrak. "Doufám, že to budeme mít brzo vyřízené," zamumlal.
Mladík nespustil oči z řízení a sametovým hlasem poprvé promluvil: "To se uvidí. Záleží na tom, o jaký jde případ."
Doktor Hudson zbledl, pokud to vůbec ještě bylo možné. Až teď si uvědomil, že mu ona žena vlastně nesdělila, o co se jedná! No to je neslýchané. A ani jeho samotného nenapadlo se zeptat. Dnes se opravdu dějí zvláštní věci, zabručel si pro sebe. Uklidnil se ale myšlenkou, že jeho jako odborníka na všechna lékařská odvětví nemůže nic překvapit. Za ta léta praxe už viděl tolik věcí a vyřešil zdánlivě neřešitelné případy, že si poradí s čímkoliv.
Právě zahnuli doleva a projížděli vilovou čtvrtí, nejhonosnější částí města. Už zdálky teď doktor rozpoznal jejich cíl. Okna této vily totiž jako jediná žlutě zářila do tmy. Na chvíli se nechal oslnit její architekturou, vzápětí ho však vrátila do reality řidičova věta: "Jsme na místě, pane."
Pohodil hlavou a neochotně vystoupil. Chvíli bojoval s deštníkem, ale jakmile se mu ho podařilo otevřít, naráz se přihnal prudký závan větru a obrátil mu ho na druhou stranu. S notnými obtížemi a promáčeným levým rukávem se mu přesto podařilo vyběhnout čtyři schody a schovat se pod stříškou nad hlavními dveřmi. Jeho řidič dorazil vzápětí. Na jeho černé vestě se neleskla jediná kapička deště. Deštník přitom neměl. Doktor Hudson nechápal, jak to dokázal. Zatvářil se rozmrzele a palcem stiskl tlačítko zvonku.
Zevnitř se okamžitě ozvaly hlasy a klapání podpatků. Otevřela jim jakási žena s hnědými vlasy staženými do elegantního drdolu ozdobeného perlovými sponami a v šatech ze zeleného sametu. Tvářila se velice ustaraně. Hned za ní doběhl tmavovlasý pán s knírkem nasoukaný v těsném smokingu.
"Doktore, konečně jste tady! To dítě už je málem venku," spustila okamžitě a vtáhla je dovnitř.
Za jiných okolností by doktora zaujala vstupní síň, velkolepé schodiště, či podlaha z růžového mramoru, teď však užasle sledoval tváře zde shromážděných lidí. Všichni vypadali, že se děje něco opravdu mimořádného. Dvě dámy na schodech si o něčem rychle a zmateně povídaly a tvářili se téměř zděšeně, v očích většiny pánů se zase zračila ustaranost. Ve všech obličejích se ale zračilo očekávání.
Herbert Hudson vytřeštil oči. Někteří ti lidé vypadali jako z jiného světa. Pánové ve fraku a cylindru, dámy ve večerních šatech se širokou sukní a úzkým pasem… A co že to říkala ta žena? Dítě?… Zamotala se mu hlava. Naráz měl chuť zaklet. Copak by kdokoliv jiný nezvládl obyčejný porod? To si museli vyžádat jeho osobně?!
Odfrkl si a následoval ženu v zelených šatech, která neustále brebentila něco ve smyslu "honem, rychle do třetího patra."
Vystoupali po bílém schodišti a pak už se hnali chodbou plnou dveří, květin a zdobných zrcadel. Cestou potkávali další a další lidi. Většina z nich vypadala poněkud staromódně. Někteří si vzrušeně špitali mezi sebou, jiní jen přecházeli sem a tam s rukou na bradě, v mlčenlivém zamyšlení. Doktor si právě říkal, že na to, jaké je venku počasí, je tady těch lidí až přespříliš, když se úplně na konci chodby otevřely dveře. Vyšel z nich vysoký muž s delšími, jasně hnědými vlasy a modrýma očima. Na sobě měl tmavě šedé kalhoty a bílou košili s rukávy vyrolovanými až po lokty. Na rozdíl od všech ostatních vypadal vyrovnaně. Vyzařovala z něj jistota a jakási vnitřní energie. Tvářil se vážně, avšak nedal na sobě znát žádnou známku rozrušení. Když přistoupil k doktorovi a podával mu ruku, pousmál se. "Richard Looney. Jsem rád, že jste dorazil," představil se. Doktor se zmohl jen na kývnutí hlavou a vešel za ním do otevřených dveří.
Pokoj, ve kterém se ocitl, vypadal naprosto neobvykle. Na stěnách se rýsovaly rovné šedé kmeny letitých stromů, které zčásti zahaloval modro zelený mlhavý přísvit. Sem tam se mezi nimy proplétaly provazce neznámého, rozmáchlého stříbrného písma. Šlo nejspíš o tapetu, přesto to celé působilo neuvěřitelně reálně. Mnoho nábytku v místnosti nebylo. Jen paraván, křeslo, stolek se zrcadlem a veliká postel s nebesy. To vše mistrně vyřezané z bílého dřeva, plné drobných ozdobných detailů. Stejně vyhlíželo i okno vsazené do pravé stěny, jehož sklo bylo tak čisté, že bylo k neuvěření, že tam nějaké vůbec je. Doktora ale nejvíce zaujala postel. Tu čistotu a krásu bílých nebes jaksi narušovala přítomnost dvou elegantních, lehce zahnutých mečů z bílého kovu, které byly jen tak ledabyle zavěšené na sloupcích. Jako by si je tu někdo jen na chvíli odložil a měl je tak ihned po ruce, až je bude znovu potřebovat. Přejel po nich očima a měl dojem, že se o ně může poranit už pouhým pohledem, jak byly ostré.
Dodal si odvahy a přešel k posteli blíž, věděl, že v ní leží leží jeho pacientka. Po všem co dnes viděl, se skoro bál pohlédnout, kdo že to leží na bílých pokrývkách. Naklonil se a spatřil nadpozemsky krásnou ženu. Velice dlouhé, vlnité plavé vlasy jí splývaly po polštáři jako hříva jednorožce ve slunečním světle. Oblečená byla ve stříbrné košilce z lesklé látky, pod kterou se rýsovalo zakulacené bříško. Doktor byl uchvácen. Připadalo mu, že je nějakou neviditelnou silou přitahován stále blíž a blíž - a potom ta žena otevřela oči…
Naráz se musel chytit za hlavu. Rozezněla se mu v ní dunivá hudba. Sebevědomá, ale jemná zároveň. Šel z ní strach, ale na druhou stranu vábila. Tum, tum… teď už chápal, proč zrovna on je jediný, kdo by si s něčím takovým dokázal poradit. Jediný dosti zkušený a otrlý. Párkrát se nadechl a začal kolem sebe rozdávat pokyny, aby vše proběhlo tak jak má, a pokud možno v co největším pořádku.

*

Doktor se s úlevným povzdechnutím posadil. Bylo to za nimi. Už ani nevnímal bouřku zuřící venku, v hlavě mu kolovalo tisíc otázek a myšlenek. Zároveň mu pomalu docházelo, že se právě stalo něco opravdu mimořádného. A významného. Všichni ti lidé, paní Looneyová, ta hudba, která mu po celou dobu hrála v uších, a to dítě - nádherná holčička…To vše bylo příliš podivné, než aby to bylo v pořádku.
Vstal. Umínil si, že vyzví, co se to tady vlastně děje. Nebude přece jen tak sedět jako jediný, kdo neví vůbec nic. Rozhlédl se po místnosti. Před chvílí se do ní nacpali téměř všichni ti, kteří předtím stáli venku. Maličký starší pán v cylindru právě gratuloval panu Looneymu, který druhou rukou držel svoji dceru. Oba se usmívali, starší pán něco vykládal. Doktorovi se nicméně zdálo, že při tom vypadá dost zaraženě. A vůbec, rozhlédl se po přítomných, netváří se zrovna tak, jak by se očekávalo. Pravda, někteří měli ve tvářích skutečnou radost a potěšení, úsměv většiny z nich však vypadal velice nuceně. Každý se teď potichu bavil s tím, kdo byl zrovna po ruce. Kroutili hlavou, krčili rameny - bylo zřejmé, že cosi není v pořádku. Něco je znepokojovalo a oni čekali, až přijde někdo, kdo bude schopný jim všechno objasnit.
A opravdu. Chvíli na to se otevřely dveře a vešel muž středního věku s ustaranou tváří. Díky tomu, že doktor seděl na štokrleti hned u dveří, mohl slyšet otázky jakési dámy v červených šatech a odpovědi onoho muže.
"Tak co, nějaké zprávy od O' Conneryových?" ptala se horečně žena, která se na něj ihned vrhla a divoce se při tom prohýbala v kolenou. Lidé za ní se otáčeli a také poslouchali. Muž jen zavřel oči a zakroutil hlavou.
"Takže… Nic?" vydechla žena a oči se jí rozšířily.
"Ne. To dítě se ještě nenarodilo," zněla tlumená odpověď muže, který se přitom díval na špičky svých bot.
"To ne!" "Páni!" "Co budeme dělat?!" zazněly hlasy z davu za nimi, jeden přes druhého. A debata začala nanovo, tentokrát ještě více zneklidňující a horečnější. Všichni se obrátili, divoce gestikulovali a máchali rukama. Teď už se nikdo ani nesnažil tvářit se alespoň neutrálně. Zavládl hektický chaos.
Doktor teď poslouchal rozhovor dámy v červených šatech a muže, z něhož dosud proudem crčela voda. Poodstoupili si kousek od ostatních a začali také rozebírat nastalou situaci.
"Ale vždyť bylo předpovězeno, že přijdou! U O'Conneryových se měla vrátit Dvojčata. Lantuin-chápete to?!"
"Ano, velice dobře. A velmi mne to znepokojuje, stejně jako vás, to mi věřte," řekl sklesle muž a znovu se při tom díval dolů na špičky svých bot.
"Jenže my je potřebujeme," posteskla si žena.
"Ale pak je tu ještě jedna věc." Při těchto slovech muž zvedl hlavu a zadíval se ženě přímo do očí. Potom o něco tišeji pokračoval: "jistě víte, že Looneyovi mají syna. Je mu jeden rok… právě dnes."
"A dnes, přesně po roce, se narodilo-" zamyslela se žena. "-ale to přece nejde! Vždyť je to holčička. Dvojčata jsou přece vždy kluci, dva kluci… Tohle není možné!"
"Má drahá," položil jí muž ruku na rameno, "musíte si uvědomit, že by to nebylo poprvé, co se Dvojčata narodila v rodu Looneyových. A navíc, je to už tak dávno, co poslední z nich napravovala situaci po nějakém mocichtivém budižkničemu…"
"Tím chcete říct, že se objeví co nejdřív? Ale my už další roky čekat nemůžeme! Svět potřebuje zachránit teď hned!" To už se ta dáma trochu rozčílila.
Muž naproti ní se však jen pousmál a odvětil: "Čekat ani nemusíme. Myslím, že dnes se narodilo druhé z Dvojčat. Právě tady, v místnosti, ve které oba stojíme. Lantuin- na to nezapomínejte." Nato se usmál, nadzdvihl klobouk na pozdrav, otočil se a odešel. Na podlaze po něm zbyla veliká louže.


Dáma, která s ním vedla rozhovor, zůstala ještě chvíli s pootevřenými ústy zírat na dveře. Pak se otočila, zadívala se na pana Looneyho, který stále držel v ruce malou holčičku a připojila se k ostatním.
Doktor Hudson užasle seděl na stoličce. Kdyby měl říct pravdu, z rozhovoru, který právě vyslechl, zrovna dvakrát moudrý nebyl. Pochopil sice, že se jedná o nějaká "Dvojčata", která se, když je jich potřeba, objeví a zachrání svět, proč ale, proboha, se jim říká zrovna Dvojčata, když to Dvojčata vlastně vůbec nejsou? Navíc mu nešlo do hlavy, co je to "Lantuin". Jak by také mohlo, ani nevěděl, jakým jazykem je to řečeno a žádný, který znal, mu to nepřipomínalo. Navíc ho pobuřovalo, proč on o ničem takovém nikdy neslyšel, zatímco všichni ti ostatní vypadají, že vědí moc dobře, o co jde. "Nejspíš je to záležitost vyšších vrstev," odfrkl si.
Ještě chvíli se pokoušel něco vymyslet, než pochopil, že je to marný boj a tak jen v té nejhorší náladě seděl a díval se do země. Tak hrozné úterý ještě nezažil. To mohl říct s určitostí, ačkoli den sotva začal.
Náhle se před ním ozval hlas. Doktor sebou trhl a zvedl hlavu. Nad ním stál jeho řidič, na tváři kamenný výraz. "Zřejmě bychom už měli jít, co nevidět skončí noc a vy byste se přece jenom měl trochu prospat," pronesl tlumeně.
"Máte pravdu," souhlasil doktor a dodal: "už nás tady nepotřebují." Vstal ze židle a potichu se vytratil z pokoje.
Ovšem dnešní noc si na doktora přichystala ještě jednu zkoušku nervů, a to ve vstupní hale v prvním patře. Když do ní po bílém schodišti sešli, všiml si postavy, která vykukovala z chodby po pravé straně. Vlastně se ani nedá říct postava. Byl to maličký chlapec s delšími světlými vlasy a šedýma, pronikavýma očima. A ty oči doktor ihned poznal - přesně tytéž oči před chvílí viděl!
Byly to oči paní Looneyové… A ten kluk - zhruba roční kluk…
Doktor si vzpomněl na slova muže v mokrém plášti: "…Looneyovi mají syna. Je mu jeden rok… Právě dnes!"
"A dnes, přesně po roce se narodilo…" zněla mu v hlavě odpověď ženy v červených šatech.
"Druhé z Dvojčat," doplnil potichu doktor, aniž by mu docházela hloubka významu těchto slov.
Náhle se z druhého konce chodby vpravo ozval klapavý běh a ženský hlas: "Williame, co to děláte! Tak dlouho vás hledám." Malý chlapec, kterému zjevně ta slova patřila, sebou trhl a na kratičký okamžik probodl pohledem doktora Hudsona, kterým v tu chvíli projel mrazivý pocit. Pak se ještě ohlédl na snědého řidiče, rychle se otočil a zmizel v chodbě.
To už doktor na nic nečekal a vyběhl hlavními dveřmi do deště venku.
Druhého dne se Herbert Hudson nedostavil do práce. Seděl doma, před svým krbem, v ruce láhev Portského a tupě zíral do plamenů.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Elandorn Elandorn | Web | 6. února 2012 v 23:13 | Reagovat

Já miluju první kapitolu!!! X) Je táák úžasná, tak kouzelná, tak krásně napsaná a s tak magickou atmosférou, že mě to vždycky tak vtáhne, jakobych tam opravdu byla... Ale taková je samozřejmě CELÁ kniha... Krása... X)
A doufám, že to dostatečně navnadí všechny   , kdo knihu ještě nemají, aby si ji hned zítra upalovali koupit do nejbližšího knihkupectví!! ;) Doporučuji, stojí za to! V životě si u ničeho tak neodpočinu a nenabiju energií... X)

2 MAN MAN | 8. února 2012 v 6:58 | Reagovat

nevím jak nejlépe vystihnout pocity duše vtažené do děje příběhu a sycené
uvnitř sebe až do konečků prstů,jako hrnek horkého čaje každou další kapkou citronu,
jako kluk bych dodal,otevřeš knihu jako dveře sportovního vozu,přelétneš nadpis,nastartuješ motor,začteš se do prvních řádků,pozvolna se rozjedeš a pak ... jedeš,užíváš si to a nechceš zastavit...moc prima,díky.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama