Florida - fáze tři

17. dubna 2012 v 15:03 | Skye |  Ze života v Americe i doma

Snídaně mě ani tentokrát nijak nenadchla. Menší, oválné bílé pečivo, kterému Američané říkají "biscuit", mi vůbec nechutná a už z představy, že bych si ji polila hustou bílou omáčkou nazývanou "gravy", na kterou tu nedají dopustit, je mi pomalu na zvracení. Malé koblížky se ale sníst daly a toast se spoustou marmelády je vždycky sázka na jistotu.
Sbalila jsem ještě do kabelky banán a s Lusy se vypravila na obhlídku pláže a okolí. Obloha, znovu zatažená, nám kazila fotky, které měly ve všech našich přátelích budit závist, že si takhle jezdíme na slavnou, slunnou Floridu. Chvíli nato dokonce začalo pršet, takže jsme se schovaly ve velikém obchodu s předraženými suvenýry a zakoupily pár dárků domů a trička s nápisem Pensacola Beach, abychom měly památku na naší první návštěvu Floridy a daly nechtěně najevo, že nejsme místní, nýbrž pouhé turistky.


Půl hodiny po poledni jsme se sešli s trenéry, kteří nás vzali na oběd do nejlepší sandwichárny, kterou zatím v Americe znám. Vím, že je zelený čtvrtek, takže bych si měla dát něco se spoustou salátu a okurky, ale odolejte, když víte, jak úžasně chutná rostbíf, sýr a barbecue omáčka?
Konečně se obloha umoudřila a vyjasnila, zrovna když se nám začala třást kolena před nastávajícím těžkým zápasem proti domácímu týmu. Podle nelichotivého očekávání jsme utkání prohrály, nutno ale říci, že se ctí a v lítém boji. Já sama jsem na svou hru byla hrdá, takhle dobře jsem dlouho nehrála. Skvělá soupeřka vás hold vyburcuje vydat ze sebe to nejlepší.
Atrakcí večera bylo - ironicky řečeno - jídlo. Restaurace na pláži, šedivě natřená dřevěná budova, vedle níž se vypínala vyřazená plachetnice, o níž nám už v polovině zimy trenér básnil a John prohlásil, že toho sní tolik, že se za něj budeme stydět.


Místo to bylo očividně proslavené a vyhledávané, soudě podle půlhodinového čekání, než na nás vůbec přišlo místo u stolu. Na další ryby jsem neměla chuť, povečeřela jsem proto grilované barbecue kuřecí maso s nejlepší bramborovou kaší, jakou jsem zatím v Americe jedla. Nechala jsem se dokonce přemluvit, abych podruhé v životě ochutnala ústřice. Frenchie mi ukrojila malý kousek z onoho mořského mlže a já ho za divokých grimas v obličeji polkla. Omlouvala se mi, že mi ji zapomněla pokapat citronem, ale ani druhý kousek s kapkou citrusu nechutnal lépe. Měla jsem pocit, že žvýkám vnitřnosti mořské vody, jakkoliv bizardně to zní. Asi se nikdy nestanu pravým gurmánem, když z celého menu jsem nejvíce ocenila ještě teplé, nasládlé houstičky potřené máslem, servírované jako předkrm.
Bylo krásné sledovat, jak den potemňuje, noc přichází a v příjemně, nápaditě vyzdobeném baru i přilehlé pláži se rozsvěcují světla a neony.
Druhý den na Floridě se uchýlil ke konci a my do postele. Zvenčí se opět ozývá hudba, některá z dalších kapel baví večerní návštěvníky, a mě se nedaří usnout. Nemůžu se totiž rozhodnout, zda jsem víc vyčerpaná z tenisového zápasu, nebo z velkého množství jídla, které jsem spořádala k večeři. Ale stálo to za to.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama