Florida - finiš

23. dubna 2012 v 6:03 | Skye |  Ze života v Americe i doma
Fáze čtyři

V pátek se počasí konečně umoudřilo, nejspíš ho přestalo bavit dělat naschvály, že když jednou přijedeme my, zrovna se odehrává těch několik málo dní v roce, kdy není na Floridě slunečno.
Pod letní šaty jsme si navlékly plavky a vybaveny ručníky a časopisy se vydaly na pláž. Cestou jsme se navzájem vyfotily na místech, na kterých jsme již jednou pózovaly, avšak se zataženou oblohou ony obrázky dostatečně nevyzněly.
Přestože vítr foukal tak studeně, že nám naskakovala husí kůže, pláž už teď nebyla prázdná. Vybraly jsme si místečko a vystavily svá těla na rozložené ručníky jako turisti - amatéři, tedy nohama směrem k vodě, ačkoliv slunce zářilo z boku.
Pláž postupně houstla, v jednu chvíli se mezi lidmi prodral dokonce i televizní reportér. Slunce nesměle stoupalo výš, přesto jsme stále měly pocit, že se nás opálení zatím vůbec nechytá. Odvážily jsme se dokonce smočit v moři, které nás překvapilo, že vůbec nebylo tak studené, jak se nám zprvu zdálo.
Půl hodinu před polednem jsme musely smutně opustit bílý písek a jít se převléknout do týmové uniformy, abychom se připravily na dnešní, opět těžký zápas. Podle plánu měl začínat ve tři hodiny odpoledne, domácí univerzita však byla časově jaksi pozadu a rozehrávala teprve čtyřhry utkání před námi, čímž obsadila kurty a my neměli kde hrát. Až v pět hodin odpoledne jsme tedy nastoupily i my.
Tým soupeřů se skládal ze samých Němek, přičemž většina z nich na to i naprosto přesně vypadala. Jen jedna z nich byla černoška s dvěma drdoly na hlavě, čímž připomínala opičku kříženou s Mickey Mousem, a právě proti ní jsme já a moje partnerka hrály čtyřhru. Prosím, ať si na hlavě nosí, co chce, ale ať se chová slušně, a ne jako drzá, rozmazlená, otravná opice! Měla jsem chuť jí na místě praštit, obzvlášť potom, co mě trefila na síti a její kamarádka jásala a prohlásila, že jí bude počítat zásahy. Spokojila jsem se však tentokrát s naší výhrou. Když jsem jí podávala ruku, vypadala, že se každou chvíli rozbrečí. Konečně jsme vyhrály čtyřhru, a zrovna tuhle, paráda!
Dvojhra mě tentokrát ale nepotěšila. Nejen, že jsem prohrála, ale dostala jsem se skoro na pokraj zoufalství. Soupeřka byla těžká, pravda. Já se snažila chodit do každého úderu, hrát je dlouhé a rázné a taky se mi jich vždy pár povedlo, jenomže vzápětí jsem udělala chybu, míč letěl do sítě či do outu, na síti se mi nepodařil jediný úder.
Naštvaně jsem mlátila do míčů ještě víc a nevěděla, co mám dělat. Co naplat, že mi trenér přísně vysvětlil, že vůbec nepokrčuji kolena, když to učinil až v poslední hře zápasu? Jak se pak na mě může zlobit, když mi tak jednoducho věc nemohl říct dřív? Měla jsem vztek.
Celkově jsme prohrály a za tísnivé atmosféry povečeřely kde jinde, než ve Whataburgeru, který nemáme rády a možná právě proto nás tam v takovéhle chvíli trenéři berou. Já jsem si tento řetězec ale po poslední návštěvě kupodivu oblíbila, dnes jsem si však s hořkostí na patře objednala salát, s vědomím, že ten dobrý burger na texas toastu si dnes nezasloužím.
No co, ne každý den je posvícení a dnešní prohru jsme stejnak předpokládali. Zbývalo jen zabalit do tenisové tašky vše, co jsem nakoupila a co jsem vyložila na podlahu hotelu, a jít spát. Ráno jsem měla pocit, že taška váží snad tunu. Myslím, že jsem nebyla daleko od pravdy…

Fáze pět
Budík zazvonil, když ještě hodiny ukazovaly nekřesťansky nízkou pětku. Pobalily jsme zbytky kosmetiky a oblečení a během deseti minut se najedly, měly jsme štěstí, že hotelová snídaně byla přichystaná ještě před jejím oficiálním začátkem v šest třicet. Potřetí jsme se vydali do areálu West Floridské univerzity, tentokrát na utkání s týmem, který podle slov trenéra tenisovou úrovní za mnoho nestojí. Jeho tvrzení jsme potvrdily, když jsme je suverénně rozstřílely 9:0.
Bylo mi líto opouštět Floridu, palmy, moře, slunce a milé lidi, obzvlášť když vedle nás hrála hudba a shromaždovali se rodiče a děti kvůli velikonočnímu lovu vajec. Příjemná společenská událost nám ale byla bohužel odepřena a my jsme se co nejdříve vydali na zpáteční cestu do Tahlequah, které nám po tomto týdnu bude připadat jako nudná dědinka.
Odjíždíme ale plni nových zážitků, plni skvělých dojmů z poprvé poznaných míst, bohatší o zkušenosti, výhry i prohry, spokojeni z naplněného očekávání.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama