Zahoďte obavy, nic není předem rozhodnuto

11. dubna 2012 v 14:40 | Skye |  Denní střípky
Člověk je tvor vychloubačný. Od přírody je mu dáno, aby si v paměti uchoval své úspěchy, vítězství, dobré časy. Proč ne? Ušetří mu to spoustu trápení a dodá sebedůvěru v příští, podobné situaci. "Naše slavné prohry" necháme tedy pouze živým obrazům Járy Cimrmana.

Dnes mě čekala veliká zkouška. Na odpoledním plánu bylo domácí utkání proti těžkým soupeřům z centrální Oklahomy. Na rovinu se přiznám, že se mi do zápasu ani trochu nechtělo, ba co víc, moji mysl válcovaly obavy, způsobené chybami, které jsem dělala stále dokola v několika posledních trénincích. V hlavě mi kolovaly hrůzné myšlenky, že se mi opět nebude dařit pokrčovat kolena, ba ani otáčet ramena, tedy dvě esenciální záležitosti, které nám trenér opakuje při každém druhém úderu.

S téměř slzami na krajíčku jsem si při obědové pauze zapnula skype a zavolala svým rodičům, v naději, že mi nějak poradí, pomohou, vsugerují povzbudivá slova. Chvíli jsem si myslela, že jejich snaha se míjí účinkem, ale nakonec se jim to přece jen podařilo. Na zápas jsem proto odcházela s vědomím, že Český Davis Cupový tým po lítém boji porazil jednoho z nejtěžších soupeřů, s jakým se mohl utkat. Vlilo mi to do žil novou krev, okořeněnou starou dobrou hláškou strýčka Henryho, že "prohra je čas od času nezbytná, ale daleko lepší je vyhrávat." Tato věta se pomalu stává motem celé mé zdejší tenisové sezony.

První na řadě byla jako vždy čtyřhra. Řekla jsem si, že do všeho musím jednoduše řečeno praštit, protože pouhé bázlivé blokování míčku zpět se tak jako tak mine účinkem. Světe div se, fungovalo to! S mojí spoluhráčkou jsme se povzbudily natolik, že jsme z kurtu odcházely s výhrou!

To nejtěžší mělo ale teprve přijít. Zatímco některé hráčky, s kterými jsem letos hrála, se daly porazit levou zadní, dnešní soupeřka, očividně Indka, byla odhodlaná připsat si zápas na svojí stranu. Stejnou myšlenku jsem však měla i já, což nevyhnutelně vedlo k tvrdému a dlouhému boji.

V prvním setu jsem stále byla o krok pozadu, ale především díky hlasité a neúnavné podpoře našeho japonského spoluhráče, Toma, jsem se v rozhodující chvíli vzepjala a míček po míčku si vybojovala první set pro sebe. Problémem teď tedy bylo získat set ještě jeden, protože jsem už po tom prvním byla neskutečně unavená! Sotva jsem vlekla nohy, boll mě nárt a břicho bylo prázdné, bez zásob rychlé energie.

Tu se tedy mělo ukázat, kolik odhodlání ve mně je. Kolik vůle, síly a sebedůvěry, jak moc se dokáži namotivovat, jak moc se dokáži proměnit v bojovnou tygřici a jestli vůbec, protože to je docela těžké, jste-li přirozeně spíše měkké, milé kotě.

Ve druhém setu mě všechno zrazovalo. Moje odhodlání bylo téměř podkopáno. Ztratilo jsem ho, ale ne celý zápas. Teď bylo potřeba bojovat o každý míč a jít si tvrdě za svým. Ať se děje, co se děje, vyhrát je přece nakonec vždy lepší. Nevzdala jsem se. Bojovala jako lev s za podpory zbytku týmu jsem nakonec za velkého soustředění využila zbytky svých sil k několika posledním výměnám a dotáhla zápas do vítěžného konce!

S radostí jsem upalovala domů a rychle otevřela notebook, abych se viděla s rodiči, kteří netrpělivě čekali na výsledky. Vzhledem k časovému posunu a maratonské délce mého zápasu bylo doma v Čechách už hodinu a půl po půlnoci, přesto se taťka s mamkou ozvali. Byla jsem proto ráda, že když už je budím, nesu jim alespoň dobré zprávy, aby ze mě měli radost, aby věděli, že jejich duševní podpora zafungovala.

Dnešek mě naučil, že i když se něčeho děsíte, i když se vám v posledních dnech nedařilo, o ničem ještě není rozhodnuto. Je to jen na každém z nás, jak se k situaci postaví. Pokud zahodíte minulost za hlavu, spolu se strachem, který zaměníte za kuráž, nikdy to nemůže špatně dopadnout. I kdyby jste nakonec prohráli, uvnitř jste vítěži, protože jste překonali sami sebe. A pokud jste vyhráli, můžete toho dne jít do postele hrdi sami na sebe. Odvahu, přátelé, bojujte jako lvi!

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ctenari ctenari | Web | 11. dubna 2012 v 20:29 | Reagovat

Máš to hrozně hezky napsané! Jeden až tají dech, jak to nakonec dopadne. Hodně mě překvapilo, že žiješ za "velkou louží" a přesto jsi čechy nezanevřela. Hodně lidí by rádo popřelo, že něco takového v jejich minulosti vůbec bylo. Jinak ti přeju, ať ti vydrží jak psaní, tak i hraní. Být všestranně nadaná se vždycky hodí.

2 Skye Skye | Web | 13. dubna 2012 v 1:09 | Reagovat

moc děkuju za pochvalu! :)
Zemi za velkou louží letos objevuji, ale na Čechy jsem rozhodně nezanevřela, pořád jsou mým domovem.
A za přání taky moc děkuju, vážím si ho :)

3 Barbastelle Barbastelle | 16. dubna 2012 v 21:22 | Reagovat

Jůůů... TO je krásný článek, Baru.=) Tohle si budu já říkat řed maturitou;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama