Chlebové trauma

24. srpna 2012 v 21:47 | Skye |  Druhý rok v USA
Mám nový cíl: upeču chleba! Ano, vnesu trochu opravdivé české kulinářské kultury to tohohle zaprděného kouta nového světa.



Náš přítel z Japonska nám před chvílí přinesl hromadu dobrot ze své země, všechno v původních obalech, na nichž nerozpoznám jediné písmenko, dá-li se tomu tak říct. Jsou to různé druhy bonbónů, jedlé kaštany a hlavně opravdivé saké, rýžové víno, na které se hrozně těším, až ho ochutnám!
Na mě přitom dneska doléhá stesk po domovu, a to jsem se celý týden a půl držela v dobré náladě. K obědu jsem si připravila rizoto, které za prvé nebylo bůhví jak světové a za druhé mi z něho bylo chvíli těžko. Nebo za to prostě mohl můj žaludek, který se občas rozhodne, že mě trochu potrápí, až mě přivede k zoufalým myšlenkám typu: co mám teda ksakru jíst k obědu?!
Nevím. Zeleninu mám ráda, ale chroupat ji k obědu i k večeři mi zase až tak také nevoní. Dobrou variantou jsou sandwiche, jenže tu přicházíme na kámen úrazu. Chleba. To americké měkké a nasládlé cosi bez kůrky, to můžou chlebem nazývat jen oni, já to pokládám za jakýsi upgrade toasťáku.
Dívala jsem se po internetu na různé stránky a diskuzní fóra, ze kterých vyšlo najevo, že chléb je věc, po které se Čechům žijícím v Americe nejvíce stýská. Naprosto chápu. Jsem jedním z nich, alespoň co se potravy týče.
Našla jsem si recept, který má jeden pán léty odzkoušený a ten se i já pokusím přepracovat do hotové podoby, tedy upéct báječný bochník s křupavou kůrkou a nakyslou chutí, do kterého se budu moci doopravdy zakousnout a cítit pečivo, ne jen lehkou hromadu děr, která se rozplyne na jazyku, jako místní chleby.
Možná si už teď klepete na čelo nebo se mi potutelně vysmíváte, že upéct chleba není jen tak. Jo, to vím taky. Kdybyste ale byli v mé situaci, tvářili byste se jinak.
Třeba byste se mnou začali prohledávat stránky s internetovým prodejem potravin. Ono totiž koupit žitnou mouku není vůbec nic snadného. Kolik jí budu potřebovat? Proč je to proboha v uncích, to mi toho o množství opravdu hodně řekne, rozčiluju se sarkasticky hned na začátku. A proč je světlá, když chci střední? No ne, tahle je zase tmavá… To by snad nevadilo, ale kolik proboha stojí? Za takovou cenu bych doma upekla bochníků padesát.
A o tom to je. Jdu se ještě vynadívat, zazoufat si a zanadávat, snad se z toho něco zrodí. Držte mi palce, ať ten chleba jednou upeču.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Siwa Siwa | Web | 9. září 2012 v 12:06 | Reagovat

Palce držím, ale možná pozdě, asi jsi to už zkusila, ne? Jak to dopadlo? :)
:D Pobavilo to mě americké cosi. Nevím, co tam jedí, ale když jsem byla na výměnném pobytu ve Španělsku, chleba byl taky problém. Cpali do mě k snídani muffiny nebo nějaké bagety, ale po chlebu ani vidu ani slechu. No, slechu vlastně ano, když jsme si my, Češi, stýskali po české kuchyni. Ne že by nám nechutnalo, to ne, ale když je člověka takovou dobu zvyklý na svou kuchyni, je pak těžké se toho vzdát.

2 Skye Skye | E-mail | Web | 9. září 2012 v 17:24 | Reagovat

kupodivu se do toho jako první pustila moje spolubydlící. společně jsme asi před týdnem objednaly přes internet dva pytle žitné mouky a ona včera zadělala na těsto. no, co říci, jedlé to je, ale je vůbec to nenakynulo, takže je to takový malý, tuhý těžký bochníček, a každý kousek potom váží asi půl kila :D no, zkusíme to příště jinak x)
tmavý chleba je hold asi jen záležitostí střední a východní Evropy...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama