Odlet podruhé

14. srpna 2012 v 17:34 | Skye |  Druhý rok v USA
Odlet podruhé

Ráno jsme vstali v nekřesťanskou hodinu, jelikož na letišti musíte být včas, neboť je to tam na dlouhé lokte. Vše jsem ještě zvládala s klidem a lehkou hlavou, ve které mi dokonce znělo zvolání z jednoho animovaného filmu: "Dobrodružství nečeká!". Naposledy jsem se zakousla do ovocného koláče a naházela do sebe opravdový český jogurt, než budu zase nucena konzumovat ta americká zahuštěná škrobová mléka, která vydávají za jogurt.

Na řadu přišlo první loučení, docela rychlé, jinak by se neobešlo bez spousty slz. Ukojila mě jediná pozitivní myšlenka, tedy ta, že čím dřív tam budu, tím dřív budu také zpátky.




Je polovina srpna, venku ještě tma a já s rodiči mířím do Prahy. Na letiště přijíždíme naštěstí včas, abychom mohli v klidu odbavit zavazadla. Když jsem do Oklahomy letěla po vánocích, byl můj kufr poloprázdný a rodiče mi potom v balíkách museli posílat všechno, co jsem si zapomněla. Tentokrát jsem se poučila a nabalila si tolik věcí, že se mi snad ani do kufru nemohly vejít. Vešly, ale zavazadlo mělo potom jedno kilo přes váhu, které mi ale naštěstí ona příjemná zaměstnankyně odpustila. Menší kufr jsme původně také chtěli odbavit, ale po zjištění, kolik by stál poplatek za druhé zavazadlo, jsme z něj raději vyndali krém na ruce a nechala jsem si ho jako příruční.

Chvíli jsme čekali. Nejprve jsem si s rodiči hezky povídala, ale potom jsem to přece jen nevydržela a dala se do breku. Jak mě se bude stýskat! Proč zrovna já? Ostatní holky vůbec nevypadají, že by jim kdy bylo tak smutno po domově.
Se zarudlýma očima si stoupám do fronty na pasovou kontrolu. Vím, že rodiče jsou za mnou a čekají, až projdu, ale nechci se otáčet, pláč by byl ještě horší. Maminka s dcerou stojící přede mnou měly snahu mě utišit, ovšem rusky se jim to moc nepodařilo, posvač já nepanimaju.

Zbytek cesty jsem ovšem snášela mnohem statečněji. Nastoupila jsem do letadla do Londýna, kde dneska končí Olympijské hry. Měla jsem místo v uličce a chvíli doufala, že si budu moct přesednout k okénku, protože místo vedle mě zůstávalo málem až do vzlétnutí prázdné. Nakonec si to ale přihasil sympatický muž, který mi byl odněkud povědomý. Dali jsme se do řeči, dokonce mi věnoval časopis, který už dočetl, a teprve po výstupu v Londýně vyšlo najevo, že je to vlastně můj učitel filosofie z Pardubic! Svět je opravdu malý.

K žádnému neštěstí naštěstí ani v posledním dni londýnského sportovního svátku nedošlo, a já v pořádku přestoupila do velikého, stříbrného zaoceánského letadla. Bylo úplně narvané a já seděla přesně uprostřed, kupodivu jsem ale tu desetihodinovou cestu přečkala dobře, snad proto, že jsme letěli za světla a ne v noci.

Četla jsem si knížku a časopis, objevila, jak je i po letech zábavné hrát Knihu džunglí na starém růžovém Gameboyi a shlédla dva nové filmy, které jsem už nějakou dobu chtěla vidět, ovšem přes hučení letadla jsem vůbec nerozuměla, co postavy říkají.

Jídlo tentokrát stálo za prd, těstoviny byly rozvařené a smetanovou omáčku bych vyměnila za rajčatovou, takže jsem byla ráda za housku se sýrem a salát, což bylo naštěstí součástí obědu. K večeři byla jakási pizza, nezdravá, ale aspoň dobrá.
Začali jsme klesat. Každou půlminutu během sestupu jsem si zacpávala nos a silně proti němu vydechovala, abych si vyrovnala tlak v uších. Musela jsem u toho vypadat poněkud retardovaně, ale pořád lepší než ta úmorná bolest vnitřních uší, při které jsem při prvních letech měla pocit, že mi z nich snad začne téct krev.


Přistáli jsme v Dallasu. Přede mnou byla chvíle, které jsem se obávala nejvíc. Popadla jsem dva formuláře a začala je vyplňovat. Jeden ze zaměstnanců letiště mi chtěl pomoct, zeptal se mě na vízum a potom, jestli jsem z Mexika. Co prosím? Nechápu, jak mohl něco takového vyvodit z mojí bledé kůže, blond vlasů a modrošedých očí.

Zírala jsem do druhého formuláře. Mám přiznat, že si vezu nějaké potraviny? Co když se rozhodou je zkoumat? No, radši je přiznám, ještě by na to přišli a nasolili mi pokutu.

Začíná mi lézt na nervy ta americká nabubřelost. Musí vědět o všem, co máte v kufru, kde budete v USA bydlet i proč sem vlastně jedete. Dokonce si vás vyfotí a odeberou si otisky všech prstů! Chápu, že jde o bezpečnost, ale normální lidé si kvůli tomu pak připadají jako méněcenní švábi z cizí země.

Postavila jsem se do fronty, v níž mě předstihli nejspíš už všichni ze dvou zaoceánských letadel. Ještě později dorazila jakási maminka, míšenka, s malou holčičkou.
"Tohle asi chvilku potrvá…" prohodila matka.
"Chvilku?!" vytřeštila její dcera zoufale oči. "Vždyť jsou tu asi dva miliony lidí!"
Tím mě pobavila, byť jen na chvilku, protože mě mrzelo, že právě probíhá závěrečný ceremoniál Olympiády a já trčím na letišti. Bezva.

Kontrola naštěstí proběhla v pořádku a i obsah mého kufru kupodivu zůstal nezměněn. Černoušek se mě jen zeptal, jaké vezu jídlo, tak jsem mu vyjmenovala ovesné vločky, hrubou mouku, rybízový sirup, kyselé okurky a marmeládu, on jen kývl a pustil mě dál. Dokonce mi ani neprovedli inspekci kufru, to se stalo poprvé!

Cesta do Tulsy byla poněkud uspíšena, neboť se valily bouřkové mraky a posádka chtěla být co nejdříve na místě, abychom té spoušti utekli. Já jsem už při vzletu usnula a probudila se až ve chvíli, kdy letadlo sestoupilo mezi načechrané, zapadajícím sluncem ozářené mraky. Byl to nebeský pohled!

Doletěla jsem na čas a kráčela hledat trenéra, tušila jsem, že tam na mě bude čekat se svojí manželkou, a taky že jo. Ani jeden z nich mě však neviděl, ačkoliv jsem na sobě měla nápadně růžovou mikinu. Stoupla jsem si jim tedy přímo před obličeje a to už si mě konečně překvapeně všimli.

Snažila jsem se vysoukat ze sebe anglickou větu, což šlo překvapivě ztuha. Budu si muset zase na ten cizí jazyk zvyknout. A taky se smířit s tím, že do té doby budu mluvit jako mistr Yoda, který ještě ke všemu přišel o polovinu inteligence.
Jo, je to tady. Už to zase začíná. Tahlequah, jak je to tu všechno zase stejné! Jen můj pokoj je poněkud v horším stavu, během prázdnin se totiž ze stěny odlepila nástěnka i zrcadlo, spadli na zem a roztříštily skleněnou ozdobu. No, střepy přece přinášejí štěstí, ne?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama