I nespravedlnosti se dějí, ani Americe se nevyhýbají...

7. září 2012 v 15:43 | Skye |  Druhý rok v USA
Abych vám trochu pokazila iluze o "dokonalé" Americe, napsala jsem pro vás tenhle dnešní fejeton.
Varování: tentokrát nebude milý, veselý ani roztomilý, spíš lehce šokující, místy zasmušilý!
(klik na celý článek:)




Víte, ne vždy se daří. Snažíte se dostat ze sebe, co to jde, šplhat po žebříku životní dráhy a být při tom prospěšný a nápomocný i ostatním. Svědomí máte čisté, ale i přesto se svět jako by spiknul proti vám. Lidé okolo jsou naprosto neteční, ba co hůř, oni vám snad chtějí ještě nastavit nohu, abyste o ni dočista zakopli a spadli až úplně na zem, ačkoliv vy se zrovna snažíte sebevíc, abyste se na ni odevzdaně nesložili sami.

Takové věci se ve světě dějí, spravedlnost tu zřejmě nefiguruje jako hlavní postava, rozhodně ne jako někdo, kdo by zasáhl právě v onen důležitý okamžik.


Tíží mě na srdci dvě věci, splétají se dohromady, a je mi z nich smutno. Jedna se týká našeho trenéra. Ačkoliv to zcela popírá selský rozum, právě on byl nařčen z neetického chování a porušování pravidel. Celý problém došel až k celostátní atletické asociaci. Co že se stalo? Trenér nás několikrát pozval na oběd. Přijel pro nás na letiště do vedlejšího města. A pomohl nám obstarat učebnice, na které nám nezbylo stipendium.

Za tohle že by měl být někdo stíhán? Ano, i taková je Amerika. Jednou je stanovené pravidlo, že sportovci nesmí od nikoho nic přijímat, žádné peníze a věcné dary, a kdo ho nedodrží, bude potrestán. I když se chová jako milující anděl.
Nebudu tady vyprávět celý příběh, který začal už v minulém semestru, nemá cenu vyzdvihávat ty bezpáteřní lidi, kteří v pouhé nízké touze po zadostiučinění napáchají takové věci.

Zmíním se raději o jiné záležitosti, která mě pálí na jazyku. Nevím, jestli je to tak pouze na naší univerzitě, ale nejspíš také jinde, že zkrátka některé sporty jsou protěžované a jiné naprosto opomíjené. K těm prvním patří bezpochyby americký fotbal, sport číslo jedna nejen na jihu Spojených států. Nejsme nijak veliká škola, ale náš fotbalový tým čítá aspoň stovku hráčů! A to jich je při samotné hře potřeba jenom pár.


Nic bych proti tomu neměla, kdybych nezačala srovnávat jejich stipendium s tím naším. Například na nákup učebnic mají k dispozici pětkrát víc peněz, než my! Podotýkám, že nás je jen sedm a máme nejlepší známky ze všech sportovců na škole, přesto je náš příděl na nákup knížek doslova směšný. Pro srovnání, fotbalisté mají na knihy stejně tolik, jako my na jídlo na celý semestr. Nepřipadá vám to, jako by jim tímto způsobem nepřímo platili?

Ach jo. Ještě pořád vám Amerika připadá jako poslední útočiště zdravého rozumu, spravedlnosti a demokracie? Proč si třeba myslíte, že obyčejná americká města nemají žádné náměstí? Vláda nestojí o veřejný prostor, nechtějí, aby lidé měli kde svobodně vyjádřit svůj názor či nesouhlas. Jediné, co potom takovému člověku zbude, je naťukat do počítače blogový příspěvek, kterým však, uznejme sami, zemí nepohne.


Ale to jsem jen odbočila ke školní hodině zasvěcené humanismu a renesanci, při níž se náš učitel o tomhle mimoděk zmínil. Nechci se utápět ve stížnostech a naříkání, chci ale poukázat na drobné, leč podstatné věci, které si možná ani sami Američané neuvědomují, bystrému oku Evropana ale neuniknou.

Uvidíme, jak náš celý problém nakonec dopadne. Já už jsem pro stranu, na níž je pravda, udělala, co se dalo, zbývá jen čekat.

Čekat, a zapracovat na nelichotivé statistice, která mnou dnes otřásla. Týká se mého umělecky tvořivého života, literatury. Vy, kdož sami píšete, mě jistě pochopíte. Autor se často setkává s neúspěchy, i já jich už zažila několik. Nevesele ironické na nich je, že právě ony vás posouvají dál. Ano, den či týden si pobrečíte, ale smutek postupně přejde v naštvání, jakou zatvrzelost, s níž se pustíte do nové práce.

Alespoň u mě to tak funguje. Připadám si v tu chvíli jako lesní divočák, který se se skloněnou hlavou a vnitřním odhodláním řítí proti všem nepřátelům. Zařeknu se, že si se mnou neměli zahrávat a propracuju se k výsledku, který mě přece jen uspokojí a znovu dostane na vrchol, protože to je potom úžasný pocit.

Přeji vám, aby vaše práce přinesla zasloužené ovoce a aby nespravedlnost nakonec odešla poražená.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 René René | Web | 8. září 2012 v 17:06 | Reagovat

Máš pěkný blog.

2 Siwa Siwa | Web | 9. září 2012 v 12:14 | Reagovat

Dobrý článek, přestože ta fakta jsou smutná. Ale co, v každé zemi je něco, někde méně, někde více, někde je to závažnější, někde ne... Rozhodně jsem si o Americe nemyslela nic extra skvělého, ale tohle mě překvapilo. Ale člověk se s tím holt musí smířit. Nic není dokonalé. (Do čeho bychom pak ryli? :D)

3 Miloš Miloš | Web | 11. září 2012 v 17:38 | Reagovat

Jěje, Skye, ty ses teď rozjela, skoro každý den nový článek.

S protěžováním sportovců podle popularity sportu to asi bude všude stejné - fotbal, hokej, ale i tenis a pak dlouho nic.
Trochu mě překvapuje, že v USA jsou studenti se sportovní specializací na americký fotbal tak zvýhodňováni proti tenistům/tenistkám, protože am. fotbal je pouze lokální záležitost.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama