Den růžového deštníku

13. října 2012 v 9:26 | Skye |  Druhý rok v USA
Některé dny sokážou být úplně kouzelné! Ono i černá obloha, bouřka a nehybný vzduch mají něco do sebe. A tu vroucí magičnost do ní vnese třeba člověk, který vás zachrání před promoknutím. O tom je vyprávění po perexem.
Den následoval další návštěvou školní jídelny, kde jsme se s holkama přejedly tak, že mi bylo ještě dvě hodiny špatně. Cestou jsme narazily na zbloudilého skunka, který chudák pobíhal zmateně sem tam. No a večer ve fitku byl taky fajn, zjistila jsem, že dva moji známí nejsou z Japonska, ale z Číny, a že oni si o mě mysleli, že jsem Američanka! No vida, mě už bylo přiřazeno tolik národností... :)


Celý minulý týden byla odporná zima. Já, jako zkušený člověk z hor, jsem nechtěla nic podcenit, o to víc, že při sebemenším prochladnutí mi začne okamžitě téct z nosu, a proto jsem vytáhla teplé boty, kabát a zimní čepici. Někteří moji spolužáci očividně nepochopili, že venkovní teplota značně poklesla, a i nadále si to do školy vykračovali pouze v tričku. Narazila jsem dokonce na slečnu, která na sobě měla krásný pletený svetr, a zrovna když jsem přemýšlela, jak teplý a měkký musí být, sklouzl mi pohled na její nohy. Měla na sobě jen kraťasy a žabky! Ano, Americký šatník je opravdu liberální. Lidé, co chodí na vyučování v teplákách od pyžama, už mě dávno přestali vzrušovat, i když kroutit hlavou nad tímto počínáním asi nikdy nepřestanu.


Dneska ráno jsem se probudila a ještě celá rozespalá vykročila ze dveří ven, jen abych zjistila, jak chladno tam zase je. A ono kupodivu nebylo. Bylo dokonce příjemně teplo! Oblékla jsem si proto šaty, podkolenky a kozačky, a navzdory předpovědi počasí jsem do školy vyrazila bez deštníku, jen v kožené bundě. Mělo mi být podezřelé, že je takové teplo. Byl to jen klid před bouří. Doslova.
První moje hodina, chemie, proběhla celkem tradičně, až úplně na konci se ukázalo, že svět je malý, natož pak tahle univerzita. Dívka, se kterou jsem spolupracovala ve dvojici na jednom cvičení, se mě ptala, odkud jsem, a když jsem jí vyzradila, že tu hraji tenis, tázala se, zda neznám Lusy. "Moc dobře," usměju se pobaveně. "To je moje spolubydlící!"
Zatímco jsme si vyměňovaly telefonní čísla, myslela jsem na Lusy, která mi nedávno říkala, že má na španělštinu vedle sebe jednu moc fajn holčinu.
Sbalila jsem si saky paky a vyrazila na další hodinu. Venku se zatím udělala skoro úplná tma. Obloha byla temně šedá, lampy rozsvícené, vzduch těžký a téměř nehybný. Dívala jsem se na Seminary Hall, jejíž všechna okna žlutě zářila do šera a zaplavil mě sladce mysteriózní pocit. Mám ráda takovouhle tajuplnou atmosféru, kdy je úplně cítit, že se něco stane. Lépe vnímám okolí i sebe a jsem naplněna zvláštním vnitřním nadšením.
Moje druhá hodina byla Food and Culture. Jedna skupina studentů měla připravenou prezentaci o Spojených Arabských Emirátech a hned nato jsme psali test, který nebyl nikterak složitý. Spolužák vedle mě neměl scantron, písemkový papír, na který by zaznamenal své odpovědi, a tak jsem mu dala jeden svůj. Třídu jsem opustila dříve a přeběhla do další budovy. To už začínalo slabě pršet, myslím, že jsem dokonce zahlédla vzdálené zablýsknutí.
Na poslední hodinu jsme tentokrát měli hosta. Rodilého cherokee indiána, který pracuje v Cherokee heritage centru, kde turisty seznamuje s kulturou tohoto národa a teď přišel předat pár základních informací také nám. Nesmíte si ale myslet, že šlo o nudnou přednášku, naopak! Teď lituji, že jsem si ho nenatočila na video, protože jsme se skoro celou hodinu smáli. Byl to výborný řečník. Vtipný, pohodový, výrazný, a hlavně ohromně vřelý. Dlouhé černé vlasy, indiánské rysy, milý výraz ve tváři - úplně jsem z něj cítila ducha matky země. Vyprávěl nám, že indiáni věří v rovnováhu, a proto jsou u nich ženy brány naprosto rovnocenně, ba naopak že mají v jejich kultuře často hlavní slovo. Aby nám vše názorně předvedl, používal nás, studenty, jako figuranty v jakýchsi jednoduchých scénkách. Mě vytáhl ze židle jako úplně první. Zvláštní, že se trefil zrovna do jediného člověka, který v naší třídě není Američan. Představovala jsem matku rodu, přičemž mi náš host postupně přiřazoval "dobře vypadající, schopné válečníky", aby je minutu nato vyměnil za někoho lepšího, děti, a další děti, sestru s celou její rodinou, až nakonec vybral "nejkrásnějšího, nejstatnějšího a nejudatnějšího" lovce, muže, o kterého jsme se s mojí "sestrou" podělily a vložily na jeho bedra obživou celého klanu.
Následovaly názorné ukázky sedmi cherokeejských rodů, mužský zpěv a ženský tanec, teenageři při návštěvě muzea a nakonec pohádka o divoké kočce (Guh hey), králíkovi (džistu) a krocanech (jejichž název v cherokeejštině jsem zapomněla). Byla to úžasná hodina!
Už když jsem však scházela po schodech dolů, nemohlo mi uniknout, že venku se mezitím rozpoutala bouřka a zavládla doslova průtrž mračen. Bezradně jsem stála v krytém průchodu mezi budovami a odevzdaně se chystala na to, že zmoknu. Už jsem byla odhodlaná přehodit si bundu přes hlavu a statečně utíkat domů, když jsem spatřila svého kamaráda z předchozí hodiny, který si dnes zapomněl scantron.
"Máš deštník?" bylo první, na co se mě zeptal.
"Nemám," přiznala jsem svoji ranní hloupost.
"Tak já ti nějaký deštník seženu," nabídl se okamžitě.
"Ale ne, to je dobrý," nechápala jsem, co má na mysli, když ukazoval přes ulici.
"Ale jo, já zaběhnu támhle a přinesu ti deštník," trval na svém. "Počkej tady!"
Dřív, než jsem stačila cokoliv namítnout, vyběhl ven do toho nečasu a já zůstala zmateně stát. V tu chvíli se ze dveří za mnou vynořil můj učitel a spolu s ním náš cherokee vypravěč, který se mě ihned ptal, jak se česky řekne ahoj a děkuji. Učitel se zajímal, jestli mám deštník.
"Nemám," zamumlala jsem. "Ale - ale kamarád mi jeden přinese," zabrebentila jsem, a to už jsem viděla, jak z univerzitního centra přibíhá můj spolužák.
"Tady," vrazil mi do ruky růžový deštník.
"Ah - ale to přece-" snažím se namítnout a s doširoka otevřenýma očima zírám na úplně nový deštník. Jenomže to už spolužák mizí směrem k domovu, v dešti, jen tak.
Překvapeně zůstanu stát, se svojí záchranou před zmoknutím v jedné ruce a s koženou bundou ve druhé. No páni. Někdy se člověku přihodí věci, které mu vyrazí dech. A nemusí to ani být nic velikého, aby to bylo neobyčejné.
Roztáhnu onen světle růžový dar a vykročím do nečasu venku. Pochybuji, že něco téhle barvy bude ten chlapec chtít vrátit zpátky. Ale přece jen, budu se ho muset aspoň ze slušnosti zeptat. Není přece normální, aby vám někdo jen tak koupil deštník, jen proto, že jste trubka a nevzala jste si svůj vlastní, přestože v televizi varovali před bouřkami.
Vykračuji si domů a vyhýbám se potokům vody, které se valí po asfaltu. Zase se událo pár maličkostí, které dnešní den učily neobyčejným. Vždycky se dá na světě objevit něco neobyčejného, stačí se jen dívat tím správným pohledem. Být otevřený, vnímavý a vřelý. Takové věci se jednou vždycky vrátí.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Elandorn Elandorn | Web | 15. října 2012 v 23:00 | Reagovat

Ohhhh....... To je ale koouzelný článek!
Sedím tu tak ve tmě u okna, z kterého je akorát krásný výhled na rozsvícená okna protějších kolejí, poslouchám milou francouzskou písničku od milé francouzské zpěvačky,jejíž hlas mě vždy naplní blaženým teplem a čtu si tvůj krásný milý, vřelý a kouzelný článek! Co víc si přát? :)
Jsi tolik kilometrů vzdálená, ale usmíváš se na mě z fotky přede mnou a vždycky když si čtu něco od tebe, má to takový charakteristicky milý a tvůj ráz, že v hlavě slyším tvůj hlas, jak mi ho právě ty a jen ty čteš...
Kouzelné :) Děkuji Ti za tak milý hřejivý pocit v tak temné vzdálené noci, má milá :)
P.S.: Ta hodina s indiánem zní velice lákavě! A že si byla zrovna ty vybrána jako matka rodu a v tom divadle figurovala i tvoje sestra! Znovu kouzelné. :)

2 Elandorn Elandorn | Web | 15. října 2012 v 23:02 | Reagovat

http://www.youtube.com/watch?v=DcVAcnyF7Vc&feature=related

písnička, co doporučuji. :) Připadá mi, že se k článku hodí :)

3 Miloš Miloš | Web | 23. října 2012 v 9:54 | Reagovat

Ochotě spolužáka se vůbec nedivím, v USA jsem byl dvakrát (v SF a NY) a žádnou pěknou Američanku ani zdálky nezahlédl. Asi to tam nebudeš mít lehké. ;)

4 no no | E-mail | Web | 12. května 2014 v 16:56 | Reagovat

Hello!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama