Nacpeme si čumáky

7. října 2012 v 9:12 | Skye |  Druhý rok v USA
Není nad to si nějak zpříjemnit páteční poledne. Škola je pro tento týden za námi, před námi je celý víkend plus jedno celé odpoledne, tak proč si třeba nezajít na pořádný oběd?
Domluvily jsme se s Lusy, že zajdeme do "cafeterie", školní jídelny, a tentokrát už doopravdy. Aby nám do našeho rozhodnutí zase něco nečekaného nevlezlo, smluvily jsme si sraz před Univerzitním centrem přesně ve dvanáct padesát. Já měla o hodinu kratší vyučování, stačila jsem si mezitím proto ještě odběhnout domů, což se mi náramně hodilo, neboť venku už nebylo jen chladno, ono se udělala přímo vlezlá zima! Zatímco jsem chvátala do apartmánu pro ještě jeden svetr, přemítala jsem, zda by se takhle nízké teploty neměly úředně zakázat.



Vyzbrojena teplými svršky jsem se v poslední možné minutě vydala svižným krokem zpět ke škole. Celá univerzita stále ještě žije Homecomingem, minula jsem proto stanoviště s bubnem, kde se už od začátku týdne střídají více či méně nadšení chlapci bušící palicí do velikého bubnu. Jejich hudební nástroj leží na trávníku pod světelnou tabulí, je obklopen třemi prosedělými pohovkami neznámého původu a všude okolo jsou do země na špejlích zapíchané barevné papírové květiny. Nutno podotknout, že přežily i noční déšť. Jen dnešní bubeník je trochu zamrzlý. Pohled prázdný, palička se znuděně pohybuje nahoru a dolů…
Lusy tu ještě není. Přede dveřmi potkávám tři postarší dámy, všechny okrášlené fantastickými klobouky společně klábosí a upíjejí čirou tekutinu ze sklenek s logem školy. Že bych konečně viděla nějaké autentické "alumni", bývalé studentky, které se z nostalgie vracejí do míst svého mládí? Zřejmě to tak bude.
"Tak jsem tady!" dorazí moje drahá spolubydlící, načež si to namíří do suterénu budovy.
"Počkat, proč jdeme tudy?" zarazím se na vrcholku schodiště, když mi dojde, že jídelna je úplně jinde.
Plny očekávání, nadšení a lehké nervozity předstoupíme před kasu a poručíme si jedno "obědové vstupné". Obě jsme se shodly, že cena se zdá vysoká jen na první pohled. Když bychom si totiž spočítaly, kolik by nás stál oběd v jakékoliv jiné restauraci, určitě bychom si musely ještě pár dolarů připlatit.
Takhle jsme vešly do členité místnosti, která v našich očích představovala ráj jídla. Můžeme toho sníst, kolik jen budeme chtít! Jelikož jsme tu už podruhé, netíží nás taková nejistota, přece jen už trochu víme, kde se co nachází a jak to tu funguje. Obhlédneme si proto polévku a první teplé jídlo, přestoupíme k druhému teplému jídlu a raději se vyhneme drobným houstičkám, které Američané s oblibou jedí jako přílohu i k jídlům, které už přílohu obsahují. O dva vratké kroky vedle si nás zpoza pultu prohlíží mladík s bílou čapkou. Když spatří naši nejistotu, osvětlí nám, že u něho si můžeme dát teplý sandwich s krocaní šunkou a sýrem, a že jestli o něj nemáme zájem, může nám nabídnout už jen hranolky. Takže jsme si nevybraly ani u stanoviště s nezdravým fritovaným jídlem. Zakotvíme tedy u pizzy, ta nikdy nezklame, a na ještě teplé talíře si naložíme každá po jednom trojúhelníčku.
Hned vedle spatřím sandwichový bar. A hele, o tomhle mi říkala Jeanne, tady si můžu utvořit vlastní obložený chleba! Paní za pultem je naštěstí hrozně milá, a když jí oznámím, že jsem tu poprvé, začne mě zahrnovat otázkami a plnit má přání. Přeješ si chleba, a nebo tortilu? A jaký druh chleba? Jakoupak by sis dala šunku? Krůtí? Ne, tak tedy normální vepřovou? A co sýr? A jakou zeleninu? No, nakonec odcházím s úhledným balíčkem zabaleným v kostkovaném papíru a ležícím v červeném plastovém košíčku. Brambůrky s ohledem na svou postavu raději odmítnu.
Konečně máme co jíst! Obhlédneme si jídelnu a usadíme se u jednoho z oddělených boxů na pohodlnou pohovku. Kdo by také chtěl sedět u prázdného dlouhého stolu na dřevěné židli, že? Překvapuje mě, že je tu tak málo lidí. Zřejmě už pominul hlavní polední nápor. A navíc je pátek, spousta studentů zřejmě odjela na víkend domů.
Pustím se do pizzy, která už j skoro studená, ale i tak přijde k chuti. Zapíjím jí hroznovým džusem. K půlce sandwiche potom popíjím horkou čokoládu. Můj ty bože, to je snad nejlepší čokoláda, jakou jsem kdy pila! Tak krémová, sladká a dobrá! Musím si jít pro další hrníček! Asi vás nepřekvapí, že ke stolu jsem znovu usedla něčím trochu jiným. Vybrala jsem si kafíčko (kávou se to moc nazvat nedá) s příchutí bílé čokolády. Hm, taky lahodné!


Pojídáme, popíjíme, klábosíme. Je nám příjemně. Těžko se popisuje pocit, který na mě v tu chvíli dolehl. Většina lidí má asi z jídelen spíše uspěchané až zhnusené vzpomínky, ale tady v Oklahomě je to jiné. Tu příjemnou atmosféru snad vysílají do ovzduší sami lidé, kteří jsou stále ochotní, usměvaví, a především milí. Každý ví, že už jsme jednou nohou vkročili do víkendu, že je venku melancholicky ošklivo a že není kam spěchat. Je tu příjemně. Navíc ze sebe stále nemohu setřást pocit, že se nacházím v nějakém filmu, který se ale tím pádem rázem stal skutečností. To všechno jsem tolikrát viděla v televizi, především ve všech těch amerických tanagerských komediích, a najednou tu sedím, ve školní jídelně, poslouchám angličtinu, zírám na samoobslužný pult se známými sodovkami…
Jíme už skoro hodinu. Já jsem se odhodlala vzít si pohárek plný jakéhosi azurově modrého želé prokládaného šlehačkou (ano, ona byla důvodem, proč mě tento dezert upoutal), a kupodivu jsem shledala, že ta nízkokalorická hmota je taky dobrá!
A vida, kuchaři a personál se také sesedli k jídlu, asi už vaření oběda skončilo. Dívám se okolo nás a hřejivý pocit v nitru ještě o něco víc zajásá díky mému nadšení pro nevšední věci. V celé cafeterii už totiž zbylo jen několik skupinek lidí: kuchaři v bílých zástěrách s červenými knoflíky, stůl plný čokoládově hnědých Indů, několik školních fotbalistů, za mnou sedící párek metalistů, jak jsem je nazvala, tedy dva dlouhovlasí chlapci v kožených bundách, no a my, dvě tenistky ze střední Evropy. To je něco pro mysl spisovatele, libuji si!
Zvedáme se k odchodu. Všechno to nádobí, zbytky a papíry nanosíme dozadu a jednoduše položíme na jedoucí pás, kde už si to zaměstnanci za plentou přeberou. Jak jednoduché!
Stačíme ještě zahlédnout, jak si jeden z Indů nacpal do batohu celý trs banánů, což neuniklo jednomu z kuchtíků, snědý chlapec ale stačil utéct dřív, než mohl kuchař podniknout cokoliv jiného, než rozzlobeně zakroutit hlavou. Lusy se tedy spokojí jen s jedním banánem a já s pořádným červeným jablkem. Odnáším si vlastně ještě jednu polovinu sandwiche, kterou jsem nesnědla, ale ta je v kabelce a nikdo ji nevidí.
Odcházíme s pocitem, že jsme konečně navštívily školní jídelnu, když už jsme se o ní tak dlouho bavily, a také s tím, že jsme se dobře najedly, snad jen kapánek přespříliš. No co, fitko je otevřené až do šesti, takže takové dvě tři hodinky běhání a posilování by měly stačit, aby naše svědomí mohlo klidně spát.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

V kterou denní dobu jste nejaktivnější?

hodně brzy ráno 12.4% (21)
ráno 5.9% (10)
dopoledne 10.6% (18)
kolem oběda 8.8% (15)
odpoledne 8.8% (15)
v podvečer 18.8% (32)
večer 11.8% (20)
v noci 22.9% (39)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama