Mezi dvěma světy

31. ledna 2013 v 20:57 | Skye |  Druhý rok v USA
Rozpolcenost mezi dvěma světy. Nikdy bych nečekala, že se mi něco takového přihodí. Nikdy bych si nemyslela, že se takovým směrem bude ubírat mé nitro. Vždycky jsem totiž byla přesvědčená, že nic pro mou osobnost nemůže být lepší, než prostředí mého kontinentu, staré dobré Evropy. Teď ale vidím, jak krátkozraké stanovisko jsem zaujímala.

Neměla jsem problém vidět do dálky, o tom, že budu pobývat v Americe, jsem snila už dlouhá léta, ale unikl mi průzor do mého vlastního nitra, do mě samotné. Tam bych si totiž mohla přečíst, že mé srdce k domovině za oceánem tolik přilne.
Najednou dočista chápu výrok, kterým mě obdařila mamčina kolegyně, dnes učitelka angličtiny, dříve zdravotní sestra, která dlouhá léta pobývala v Coloradu, vdala se tam a nemohla si svůj pobyt tam vynachválit. Když jsme jí šly s mamkou a ségrou o vánocích navštívit, řekla mi něco v tomto smyslu: "Tak co, jak jsi spokojená v Americe? Jseš, no vidiš, já jsem ti to říkala! Teď ještě počkej, kdy tě dostihne ten pocit, že když budeš doma, bude se ti chtít být tam, a když budeš tam, bude se ti chtít domů."



Těžko se podobné pocity popisují někomu, kdo je nezažil, ale přesto se vám je alespoň pokusím nastínit, abyste si měli co vybavit, až je jednou zažijete na vlastní kůži.

Druhá část sdělení, tedy že když budu tam, bude se mi chtít domů, je naprosto jasně očividná z mého prvního pobytu v Oklahomě, a tak trochu šoku, který jsem si protrpěla při svém prvním dlouhodobém odloučení od všeho, co znám, od domova a hlavně od rodiny. Jé, jak mě se chtělo sbalit si švestky a jet štando péde domů! Ani by se za mnou nezaprášilo, takovou rychlost by okolní částice ani nezaznamenaly.

Jenomže čas plyne. A jak asi spousta z vás ví, čas je lékem na všechno, takže i na stesk po domově. Svět kolem mě najednou už nebyl cizí. Začal se rýsovat, uspořádávat, objevovaly se detaily, které jsem se zaujetím obhlížela a prozkoumávala. Stal se ze mě badatel, cestovatel průzkumník, literát a filozof, umělec i požitkář. To vše jen proto, abych si vytvořila dokonalý obrázek nově objevené krajiny. Můj úžas se stupňoval, až se jako třešnička na dortu vynořilo zjištění, že jsem si ten obrázek zamilovala. Jakkoliv byl na první pohled ošuntělý, jakkoliv nestravitelný a jakkoliv obývaný cizí rasou, moje vnitřní já se rozhodlo, že si mě ten obrázek adoptoval. Přijal mě jako děťátko, malé kotě, které nemůže uvěřit, že v tom obrovském světě kdy někam dojde, vychovával mě, pomáhal mi s prvními krůčky, aby mi vzápětí pro ty druhé nastavil nohu, ale to vše jen proto, že jako milující máma tygřice ze mě postupně vychovává dospělou šelmu.
Vyrostla jsem. Nikde bych teď nebyla spokojenější, než tady. Libuju si v našem malém městě, přívětivém školním areálu, usmívám se na lidi a oni se na mě usmívají zpátky. Poznávám život místních a díky jejich lásce a ochotě už také občas vystrčím paty z Tahlequah a vydám se dál, na průzkum, za dobrodružstvím.

Najednou se nemůžu rozhodnout, kde to mám radši! Doma v Evropě? Mezi statnými domy se secesními štuky, doma v Čechách, kde mám milující rodinu a staré přátele? Rodnou řeč, matičku přírodu a švestkové knedlíky? To zní poměrně nepřekonatelně, ale přesto všechno se mezi těmito vzletnými radostmi vlní závoj minulosti. Snad za to může paměť, snad hluboko zakořeněné reflexy těla, ale vždycky si s sebou doma nesu negativa, kterými jsem si jako malá prošla a která mě hodně zasáhla. Nic takového mě v Americe netíží. Přijela jsem sem začít novou kapitolu sebe sama. S čistým štítem jsem si tu mohla najít své místo.

A právě tohle je jeden z důvodů, proč cítím takovou harmonii. Nenesu si s sebou nic, než radost, že jsem se tu teď tak hezky zabydlela. Je to zvláštní pocit, mít dva tolik rozdílné domovy. A ještě zvláštnější je přemýšlet o budoucnosti. Vrátím se domů, kde mám kořeny, a přetrhám pouta, která jsem si vytvořila tady? Ne, na to nechci myslet, to cloumá mým zamilovaným srdcem. Nechci svoji zemi indiánů navždycky opouštět, ne teď, ne brzy.

Tenhle pocit ve mně ještě umocnila písnička Hollywood Hills od Sunrise Avenue, když jsem se vracela z fitness centra, propocená a plná endorfinů vyplavených běháním, s hlavou čistou díky příjemně vyčerpávající a zároveň nabuzující fyzické aktivitě. Vrátit se zpátky za vlny oceánu? Nechat si stýskat po srdečných indiánech? Ne, ještě ne…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eliška Eliška | Web | 28. února 2013 v 17:26 | Reagovat

Já sama vím o čem mluvíš jenom z vyprávění. Moje máma žije v Ekvádoru a říká, že tam k tomu člověk tak přilne, že ochotně vymění svůj domov. Má tady nás, svoje děti, ale jsme často v kontaktu a jsme šťastní, že je šťastná ona tam, kde je, pro nás by bydlení u činné sopky třeba nebylo:-) A Hollywood Hills znám, nedávno jsem Sunrise Avenue objevila, mají skvělý pecky, za mě nejlepší I don´t dance.

2 Debbien Willie Debbien Willie | Web | 9. dubna 2013 v 21:04 | Reagovat

Krásný a dejemný článek,přeji hodně štěstí s knihou ablogem,zároveň chci poděkovat za tvoje články a moc obdivuji tvojo snahu...já osobně bych jednou taky chtěla být spisovatelka :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama