Najít duši za oceánem

18. března 2013 v 16:57 | Skye |  Druhý rok v USA
Vlak je stále v pohybu. Alespoň v mých představách. Ujíždí dál, pořád a pořád... Vezze s sebou čas a společně táhnou náš život.
Ani nevím, jestli jeden z těch dvou tuší, že mají mezi sebou někoho, kdo tahá za otěže našich osudů ještě víc. Kdo je může strhnout prudce vpravo či vlevo, kdo nakopne rychlost a nebo se naopak bude snažit přemluvit čas, aby ten vlak na chvíli zpomalil...
Ano, mluvím o lásce. Ta dokáže dělat takové divy, že nad nimi občas zůstává rozum stát. Někdy si říkám, že ten vlak života řídí právě ona...

Láska je věc podivná. Nepochopitelná a často ironická. Vodí nás za nos a někdy nám uteče, schová se a bude čekat, až přeplaveme oceán a nečekaně ji objevíme.


Jak jinak si vysvětlit, že jsem za celá svá puberťácká léta nenarazila na nikoho, kdo by mě ohromil svým luzným zjevem, hlubokou duší a dechberoucím charismatem? Jak je možné, že mi žádný chlapec z mé vlastní rodné krajiny nepřipadal dost dobrý na to, abych mohla prohlásit, že s ním klidně už můžu strávit zbytek života?

Ne, to by asi bylo moc jednoduché. Možná mě vesmírné prozřetelno vystavuje zkoušce za to, že jsem se rozhodla prohlásit se za spisovatelskou duši. Nejspíš si zlomyslně říká, že kvůli tomu musím něco pořádného a neobyčejného zažít. Třeba se rovnou spunktovat s jinou rasou! Nejen že je můj milý rodilý americký indián, ale nikdy ho zřejmě nepřestanu podezřívat, že kdyby si sundal z krku ten stříbrný přívěsek, tak se o úplňku přemění ve vlkodlaka. Což by ostatně mohl být zajímavý pohled, pokud by jeho huňatá srst měla stejnou karmínově rudou barvu jako jeho temně ohnivé vlasy.
Myslíte si, že je už předem určeno, kdo se stane naším partnerem? Že je jen otázkou času, než na sebe narazíme? Kdo z vás věří v to, že ten člověk, váš vyvolený, vaše druhá polovička, někde po světě chodí a vy ho musíte najít, a taky že najdete, ať už se stane cokoliv? Láska je romantická, láká nás věřit věcem jako je osud. Nasazuje nám růžové brýle a zároveň dodává odhodlanost býka, který se před ničím nezastaví, aby došel svého cíle.

Já vím, možná to zní jako okaté klišé, ale celkem vzato jde jen o projev biologického fungování našich těl. Jsme vlastně neuvěřitelně složitá soustava tkání, minerálů, vody a hormonů. Nepamatuji si přesně, jak to tenkrát bylo psáno v tom článku o hledání lásky, který jsem tenkrát četla, vím jen, že jsem si z něho odnesla něco, co ve mně zůstane už asi napořád, i když nevím, jestli se to mé snivé osobnosti příliš líbí. Jako milovník biologie ale musím uznat, že na tom něco je. Jde totiž o to, že na celé planetě existuje pro každého jedince asi deset tisíc potencionálních partnerů. Vysoké číslo? To proklatě ano! Něco takového se tvrdě bije s představou, že na nás čeká ten jeden, pravý a jediný.

Nutno však podotknout, že i onen časopis připouštěl, že jde jen o biologicky kompatibilní protějšky, a že ve skutečnosti by se počet možností dramaticky snížil. Možná dokonce na jednomístnou cifru! Nevím už přesně, a pochybuji, že to i ti vědci mají nějak přesně zmapované…

Pořád si tedy můžu v hlavě nechat otáčet tu myšlenku, na kterou mi zůstává rozum stát. Jak je možné, že jsem se narodila v Evropě, ale mám takový pocit, že jsem vždycky byla předurčena k tomu, abych objevila život v Americe? Jak to, že mi připadá, že sem tolik pasuju, ačkoliv jsem tu defakto cizinec a teprve druhým rokem? A to musím zdůraznit, že Evropu miluju! Její kouzlo věků je tolik šarmantní, jako žádný jiný dějinný odkaz jiného z kontinentů.


Možná se jen osud rozhodl, že by bylo "cool", kdyby můj milovaný mluvil anglicky, tak ho zasadil do nového světa mezi indiány. A aby mi ta jazyková rozdílnost nebyla líto, vnukl všem v okolí, že můj přízvuk je roztomilý a sexy.

Nu což, anglicky přece mluvím, a kdybych nerozuměla, vždycky si to můžu nechat vysvětlit. Panther (můj přítel) je ostatně dost důvtipný na to, aby na mě nepoužíval příliš hovorové výrazy.

Učaroval mi. Bezmezně. Působí jako zjevení mezi všemi těmi oklahomskými kluky, na kterých není vůbec nic výjimečného. Mohla bych se na něj dívat pořád a pořád. Když odchází z fitka a provokativně si sundá tričko, když hraje na svou rudou kytaru a má při tom v očích závoj hudebního opojení, když se na mě dívá těma černýma kočičíma očima, když s úsměvem sleduju dvě drobné pihy na jeho horním rtu, když se ke mně sklání k polibku…

Je to sen. Sen, který se děje. Sen, který je skutečný, v opravdivém světě, teď a tady, přestože se zdá jako by byl tvořen jen obláčkem páry uvnitř stránek tajuplně přitažlivé knihy. Sen, který není jen tak obyčejný.
A žiju ho já!...

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Daniela Daniela | 18. března 2013 v 17:43 | Reagovat

To je tak krasny cteni! Ja porad premyslim nad tím kdy se ten muj objeví. Ale musim priznat ze cesky kluci mi uz asi neokouzli.

2 Skye Skye | E-mail | Web | 18. března 2013 v 18:10 | Reagovat

děkuju za komentář!! ^^
no, ono nikdy nevíš, co se stane. já byla taky celý svůj první rok tady přesvědčená, že si v oklahomě nemůžu najít žádnýho kluka, a pak jsem objevila jednu světlou výjimku ;)

3 AliceE AliceE | 3. září 2017 v 16:13 | Reagovat

Asi to nevydrzelo, ze? Skoda :/. To poblazneni naprosto chapu, kdyz tak koukam na ten obrazek :D. At se v LA libi :).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama