Spadla kometa, Barka vysmolila další článek Oklahomský! Tedy do jisté míry...

28. října 2013 v 3:51 | Skye |  Druhý rok v USA
Tak a je to tu.
"Vzducholoď na obzoru?
Ano kapitáne!
A co?
Náš cíl žije!
Uf, už jsem si myslel, že se jí zmocnili létající piráti...."

A vidíte to, už jen z pár řádků lze poznat, že tenhle semestr je nějaký jiný. Podivný, neuchopitelný, vysmýká se mi, točí se mnou a žene se dál a dál a já s ním. Už odpádil polovinu trati. A moje mysl je s dovolením nějaká pošahaná... Nejdřív mám tendenci nosit černé oblečení, co nejextravagantnější, temné a snové, se spoustou krásných a netypických doplňků. A když to zajde tak daleko, že si na narozeninovou párty své kamarádky vezmu obojek, svářečské brýle a dokonce si namaluju rty na černo, tak to už zavání, že je se mnou něco špatně. Nechápejte to špatně, já mám slabost pro gothic a steampunk a lolita a styly, ale když jsem pak viděla fotky sama sebe, musela jsem uznat, že to už bylo až trochu úchylný... Ale já vlastně vím proč, znám okolnosti, které k tomu vedly, co k tomu směřovalo už někdy od konce dubna... Jo, to je tak, když si někdo zahrává s vlk(odlak)em...
týden na to jsem měla chuť obléknout se do pudrově růžových šatiček se spoustou mašlí, volánků a vzdušných kanýrů, ale nic tomu podobného se mi v mém šatníku nezjevilo. Chyba.
Škola je bláznivá, jako by nestačilo, že (osobní) život je bláznivý. Podělím se s vámi se sklonkem mých letních prázdnin. Je toho tolik, co bych chtěla říct! Ale když jsem sedla k psaní, vylezlo ze mě tohle. Asi to pro mé nitro byl pořádný šok...

"To mě teda podržte! Co jsem dělala celou tu dobu? Kde jsem prospala ten snad už půlrok? Po jakých pěkných i nepěkných koutech se toulala moje mysl? Proč tu proboha nemám ani řádku? Aha, no přece proto. Je mi to jasné. Léto se sice ještě ani nestačilo uchýlit ke konci, když jsem si já pakovala kufry a třásla se na další let za velkou louži. Třetí rok. Umíte si to představit? Dva roky na škole už mám za sebou. Kam tak rychle utekly? Vždyť jsem tu indiásko kovbojskou zemi sotva stačila poznat. A už mě znova volá k dalšímu dobrodružství. K dalším objevům, radostem, ale i k práci a studiu a nepříjemnému stresu. Ne že by mě mučil teď, ale kdybyste mě viděli v polovině října! To jsem doslova vyšilovala, jak se to tak pěkně říká. Celá story začala už více než před rokem a snad jsem už o ní něco napsala. Vyvrcholením tentokrát bylo, že nás škola popadla za límec a vyhodila z apartmánu, který jsme si dva roky spokojeně obývali. Proboha, co teď? Do kolejního pokoje mě nikdo nedostane, kor ne do "semi-private", jak vzletně říkají tomu, že máte spolubydlícího. Takový kamrlík a ještě ho s někým sdílet, to tak. A platit jim nekřesťanské peníze za stravu v kantýně, to by se jim líbilo!
To ne. Chci apartmán! Ale to moc na výběr nemám, vezmu-li v úvahu, že nemám auto a tudíš to musí být pochodu schopná vzdálenost. Nejlépe hned za plotem kampusu. Hm, první aparmány jsou dokonce partové, to by se mi líbilo! Ale co že to po mě chcete? Seznam mých přátel, výpis creditní činnosti, div ne trestní rejstřík... Tůdle, jdu ke konkurenci na opačnou stranu, kde mě nechají bydlet jako člověka a nebudou mi účtovat nájem za prázdniny, když si budu válet zadek zpátky v Evropě. Snad budou mít volné místečko...
Potíž číslo dvě byla najít spolubydlící, protože to sama přece nemůžu uplatit. Když všechny moje spoluhráčky byly už buďto spárované, nebo se rozhodly bydlet sami na koleji, konečně jsem uhnala jednu ze svých mála amerických kamarádek a byla z toho nadšená! Upokojilo mě to dokonce i skoro celé prázdniny, až po chvíli, kdy mi zbýval sotva týden do odletu... Kdy mi má milá kamarádka jen tak ležérně oznámila, že se na příští semestr nevrací do školy. Cože? Coože?!! To si dělá legraci! To přece nemůže! A to mi to nemohla říct dřív? A jak se opovažuje říct mi to stylem, jako by jen v místní smíšence došla zmrzlina? Co budu pro všechno na světě dělat?
Po několika návalech hlasitého zoufalého breku jsem se uvolila zvednout telefon a zavolat manažerce oněch apartmánů. Ještě teď se obdivuju. Ti, kdo mě znají, vědí, že mám panickou hrůzu z telefonování. A tohle bylo volání do cizí země a v cizí řeči...
Ukázalo se, že ta paní sice o nikom, kdo by hledal spolubydlící, neví, ale že by pro mě měla jednoložnicový apartmán a že se nemám bát, že to nějak vyřešíme. Jak je svět najendou krásný. Takovou úlevu, jaká mě zaplavila, si ani neumíte představit.
Tak vidíte. Já jsem se poučila, že není všechno tak černé, jak se zdá, a že nějaká cestička z té temné chodby vždycky vede.
Přeji Vám krásné pondělí, a i celý (Halloweenový!) týden! =)"

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Věříte v nadpřirozeno?

v boha 24.4% (30)
věřím v duchy! 19.5% (24)
věřím, že něco vyššího nad námi existuje 35% (43)
vůbec ne... 21.1% (26)

Komentáře

1 Brettgew Brettgew | E-mail | Web | 25. února 2017 v 2:13 | Reagovat

wh0cd468167 <a href=http://advairdiskus2017.com/>advair diskus no prescription</a>

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama